Zobrazit přihlášovací formulář

Proč máme strach z kontroly nad vlastním životem

  • Publikováno:
Proč máme strach z kontroly nad vlastním životem

Všechny naše činy a rozhodnutí závisí na spoustě vnějších podnětů, na našem vlastním kontextu. Někdy svého zasazení do řetězce lidí, událostí, očekávání, zodpovědnosti, ale i minulosti tak trochu zneužíváme. K čemu? K tomu, abychom se nemuseli vydat na naši vlastní cestu, abychom měli univerzální výmluvu pro činy, kterým brání náš vlastní strach z rozhodnutí. Od čeho bychom se měli osvobodit?

„Když to (ne)udělám, budou si o mně myslet, že…“

„Ono se to prostě tak stalo.“

„U nás v rodině není zvykem…“

„Rodiče mě tlačili, ať jdu na obor, na který jsem nechtěl/a.“

„Jinak to prostě nejde.“

Poznáváte některá z vyjádření? Slýcháte je od okolí, od sebe? Je kolem vás spousta příběhů, které nikdy nezačnou, protože jejich úvodní věta je: „Chtěla bych, ale…“? Je až s podivem, kolik z nás denně zápasí s pocitem, že „je něco špatně“, ale okolnosti nám nedovolují, aby to bylo lepší.

Mnoho lidí si plete dvě věci. Ta první je, že je něco těžké. Ta druhá, že je to nemožné. Máloco je nemožné. Žít podle vlastních hodnot a přesvědčení je velmi uspokojivý stav. Ale mnoho z nás ho nedosáhne, protože vštípený altruismus, ohleduplnost a vyhovování ostatním je jenom zdařilá manipulace našeho chování okolím ve svůj prospěch. Jsou to závislosti, které nikdo nevytváří schválně, jenom… jim to prostě prošlo, tak proč to měnit.

Každý rodič je rád, když mu jeho dospělé dítě pomůže s věcmi, které by sice klidně zvládl sám… ale proč? Každý šéf je rád, když pro něj v práci uděláte něco navíc, něco, co je mimo vaši kompetenci i pracovní dobu. Všechny děti jsou rády (nebo někdy ani to, prostě to berou automaticky), když jim rodič nachystá svačinu, vypere, sbalí věci a uklidí v pokoji. A my stojíme uprostřed všech těchto požadavků, které jsme na sebe uvalili sami, a říkáme si, že náš rodič by to beztak nezvládl, pro mě je to jednodušší, tak proč ne, že si u šéfa aspoň uděláme dobré oko a bude nás mít radši a děti…? To jsou přece jenom děti, dělat pro ně vše až do vyčerpání kapacit je přece normální. Poznáváte se?

A potom přichází nejhorší část celé této šarády. Za svou vydanou energii něco očekáváme. A on si jí vlastně ani nikdo nevšimne. Co s tím?

Tři cesty za větším klidem

Vzdejte se závislosti na něčí náklonnosti. Jsou lidé v našem životě, které milujeme. Často se s tím pojí jedna utajená skutečnost – chceme, aby byli spokojení. Proto všechny své činy podřizujeme tomu, co na to budou říkat, jestli je to nějak neovlivní, jestli s tím budou „v pohodě“. Jakmile závisíme na schválení našeho jednání ostatními lidmi, vzdáváme se vlastní autonomity. Protože se schválením přichází nutně i odmítání, takže věci, které bychom udělat chtěli, neuděláme, protože by s tím někdo blízký mohl mít problém.

Nenechte v sobě růst zášť k okolí, když budete čekat, že se k vám bude chovat stejně ohleduplně, jako vy k němu. Pokud z vás lidé ve vašem životě benefitují, nemají důvod to měnit. To, že prokážete nezávislost, neznamená, že dáváte najevo negativní emoce. Máte nárok na svůj čas, své názory, nastavování svých pravidel i svých standardů. To nemá nic společného s bezohledností.

Zbavte se nereálných očekávání. Není nic víc inhibujícího, než se smířit s čekáním. Jakmile se smíříte s tím, že váš život je o přešlapování na místě a úspěchy, dobré vztahy nebo jiné cíle jsou otázkou budoucnosti, je pravděpodobné, že ta budoucnost nikdy nepřijde. Ono se totiž máloco stane samo. Neklaďte na sebe příliš vysoké nároky, věta: „Pokud v tom nemůžu být nejlepší, nemá cenu to zkoušet,“ je tak časté motto tolika lidí, až to bolí. Neustálý rozvoj a rozšiřování obzorů jsou to, o co jde, ne úspěch na všech polích, o které máme zájem.

Realismus není přízemnost ani nedostatek pozitivního přístupu. A realismus ve vztahu k sobě není nedostatek motivace, ale efektivní nakládání s energií. A nakonec – realismus neznamená, že nemáte překonávat vlastní hranice nebo komfortní zónu. Realismus je objektivní vyřešení rovnice o proměnných chci, můžu, dám, dostanu.

Přestaňte si vyčítat to, co jste udělali špatně. S akcí, s rozhodováním a volbami přichází nutně potenciální riziko neúspěchu. Nemůžete se na sebe zlobit za něco, co jste nevěděli, dokud jste se to nedozvěděli!Že jste po cestě párkrát klopýtli, není tolik podstatné, jako to, že vás to nedonutilo zastavit. Spousta dřívějších chyb má za následek naše současné váhání. Lidé, kteří nám ublížili, zabránili jiným vstoupit do našich životů, příležitosti, které jsme promarnili, nám brání využívat těch, které jsou kolem nás. Strach se zklamání nás nutí zůstávat ve známém prostředí, kde alespoň víme, co můžeme čekat.

Z každé maličkosti, kterou pro sebe uděláme, budeme mít mnohem větší radost, než si myslíme. Ať už je to rázné „Ne“, které jednou řekneme v momentě, kdy nás někdo využívá, ať už je to lekce jógy nebo návštěva posilovny, jazykový kurz nebo přečtená knížka, návštěva kamaráda z dětství nebo smíření se s rozhádanou rodinou. Dobrý pocit ze sebe sama je úžasný motivační nástroj, který vám neposkytne nikdo jiný, než vy sami.

Cíl v životě není strašák, který, když ho nedosahujete dostatečně rychle nebo kvalitně, vás bude pronásledovat ve svědomí dnes a denně. Cíl je směr, který definuje konkrétní kroky. A o ty jde. Protože své směřování máte plné právo kdykoliv měnit, ale to, co jste už ušli, vám nikdy nikdo nevezme.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku