Zobrazit přihlášovací formulář

Nech mě být aneb Co by od nás dítě slýchat nemělo

  • Publikováno:
Nech mě být aneb Co by od nás dítě slýchat nemělo

Znáte to určitě moc dobře. Máte hodně práce, vaříte, uklízíte, do toho vyřizujete třeba ještě nedej bože nějakou pracovní věc, a k tomu se přidají vaše ratolesti s neustálými požadavky na „něco dobrého“, otázkami, kde bydlí veverky, jak to, že jsou mraky bílé, šarvátkami a hádkami, kdo komu co rozbil. Někdy prostě zakřičíte něco ošklivého. A ve tvářích svých dětí si přečtete, jak moc ošklivé to bylo.

Rodič je ovšem koneckonců taky jenom člověk. Nezajistíte, že vám nikdy nerupnou nervy, že se za všech okolností udržíte, že se váš pud sebezáchovy nikdy neozve. To samozřejmě zas takový problém není. Špatné je, když některé věci děláme konstantě, vytváříme z nich zvyky a zároveň prostor, aby si z nich naše děti tvořily závěry.

…aby se tak nestalo

Všichni chceme své dítě vychovat tak, aby z něj vyrostl sebevědomý, asertivní a spokojený člověk. Jenomže někdy by nám vyhovovalo spíše pasivní a tiché dítě. To bohužel nejde moc dohromady. Abychom ale svého cíle dosáhli, je třeba si přiznat, že výchova byla, je a bude docela fuška. Je třeba přemýšlet nejen nad jejím konceptem, ale doslova nad každým slovem. Protože když sami zapátráte v paměti, určitě si vybavíte něco, co vám rodiče řekli nebo říkali, a co pálilo jako rány bičem.

Když svému dítěti opakujete slova neruš, neotravuj, nech mě být, a variace na ně, to nejhorší, co se může stát, je to, že vás dítě za to slovo vezme.

„Nech mě na pokoji!“

Rodič, který jednou za čas nepotřebuje pauzu, je buď světec, mučedník nebo ne úplně člověk. Ale věty typu: „Nech mě na pokoji!“, „Přestaň mě otravovat!“, „Nemám čas, nech mě být!“ dávají dětem jasnou zprávu – nemá cenu s vámi mluvit. Pokud jim takové věci říkáte často, když jsou malé, je velmi pravděpodobné, že s vámi dítě nebude moc mluvit ani později. Získá podvědomý vzorec, díky kterému se nebude svěřovat ani si chtít moc povídat.

V případě, že jste doopravdy příliš zaneprázdněni, je dobré být realisty – malé dítě se dvě hodiny samo prostě nezabaví. Dokonce ani když má k dispozici třeba sourozence (a pokud je dlouhou dobu podezřelé ticho, je to ticho před bouří, že ano?). Je třeba z nevýhody udělat výhodu, přidat prvek za odměnu. Co takhle vyzkoušet: „Potřebuju teď 15 minut, abych dokončil/a, co je třeba. Potom půjdeme ven a dáme si zmrzlinu, co ty na to?“ Ano, vyžaduje to celkem dost sebezapření, ale ten efekt jednorázový i do budoucna je k nezaplacení.

„Neruš tatínka, pracuje.“

Hloupé je, že i cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. V modelovém příkladu se maminka snaží udržet pozornost dětí co nejdále od tatínka, protože pracuje, baví se s kamarády, čte si, potřebuje si odpočinout. A tak, aniž by to tatínek třeba věděl, přichází o pozornost svých dětí i do budoucna. Možná by si to sám zařídil úplně stejně a slova jako neruš by použil sám, ale to se nikdo nedozví… protože škoda už je napáchaná. Samozřejmě je to jenom genderově nevyváženým, ale stále dost obecně se vyskytující příklad, sami byste určitě našli mnoho dalších.

Analogicky s děláním z nevýhody výhodu je třeba postupovat i v takových případech. Jenom je prostě třeba, aby tu následnou výhodu „tatínek“ dodržel. „Tatínek teď potřebuje ještě chvíli pracovat, ale pak půjdeme všichni spolu hrát hru,“ je věta magická, ale když ta hra není dodržená, ztratí účinnost po pár proneseních. Ani malé děti se nedají tak úplně opít rohlíkem a zklamání si pamatují.

Čas pro sebe

Naopak je ale velmi vhodné učit děti, že každý potřebuje chvíli pro sebe, čas, kdy se sami dáváte dohromady, že nikdo není stroj na aktivity a pozornost. Jak to vybalancovat? Vše se bude odvíjet od spolupráce s partnerem nebo „hlídacími“ kamarády, rodinou… Stačí půlhodinka klidu, ticha a relaxace (nebo hudby, knížky, kosmetiky, čehokoliv), která prokáže velkou službu nejen vám, ale také toho dost naučí vaše dítě.

Je v tom ale veliký rozdíl. Takovýto vybojovaný čas pro sebe nedává dítěti najevo, že si potřebujete odpočinout od něj. Učíte ho jenom to, že je normální, potřebovat být chvíli sám.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku