Jak vychovat zvídavé dítě

Všichni víme, že mít chytré dítě zdaleka neznamená jen to, že má dobré známky ve škole. Dokonce ani ty nemusí mít, přece jen, současná měřítka toho, co považujeme za životaschopné, soběstačné, chytré, inteligentní a zvídavé dítě jsou trošku jiná, než jaká nám poskytují informace v žákovských knížkách. Jednička, pro kterou dítě nemuselo nic moc udělat, má mnohem menší význam než trojka, kterou získalo například vlastními deduktivními schopnostmi (a ne systematickým domácím drilem). Jak vychovat co nejchytřejší dítě? Dobrá zpráva pro všechny rodiče – bude vás to stát méně energie, nervů i křiku.

V touze po vědění platí víc než kde jinde, že cesta může být cíl. Protože znalosti nemají limit, učit se člověk může celý život a zdaleka neobsáhne všechno, co by chtěl. To chtít je ovšem zásadní. Jako rodiče neučíme děti být chytré, ale chtít být chytré. A k tomu potřebují na jedné straně prostý rozvoj kognitivních schopností, na straně druhé se musí naučit hledat vlastní cesty, vlastní řešení a získávat zkušenosti. Jak toho docílíme? Jednodušeji, než byste čekali.

Je důležité soustředit se na proces

Odpovídat jinou perspektivou. Nejen na otázky jsou odpovědi, ale na činy jsou reakce. Pokud dítěti na jeho aktivitu odpovídáme direktivně, restriktivně nebo nepředvídatelně. Můžeme potlačovat jeho chuť zkoušet nové věci. Rodiče i děti by si mezi sebou měli klást otevřené otázky, ne jen ty, na které odpovídáme ano/ne. Stejně tak, pokud dítě zlobí, je třeba mu ukázat jinou perspektivu jeho chování, vysvětlit, jak ovlivňuje jiné lidi a pokusit se donutit ho představit si, jak by se v adekvátně podobné situaci chovalo samo. Co by cítilo a jak by to řešilo. Chytré dítě je takové, které umí uchopit problém z více stran.

Omezit pravidla? No samozřejmě! Nikdy neděláme toto, vždycky děláme toto, v takovém případě se vždy chováme takto. Znáte to? Samozřejmě, jde o bezpečnost, ale i té je třeba s mírou. Protože když dítě za pomoci pravidel od všeho uchráníme, jak něco pozná na vlastní kůži? Zvědavost, touha po experimentování a poznání nového, sebekritika, představivost a ambice dominovat jsou vlastnosti, které můžeme rozvinout, nebudeme-li svého potomka svazovat pravidly, která nejsou nezbytně nutná.

Dovolte dětem se nudit. Asi už víte, kam tím míříme, že ano? Nuda není zlá věc, navzdory obecnému mínění. Nutí k přemýšlení, ale i k vymýšlení. Jakmile má dítě mentální schopnosti zabavit se samo, mělo by přijít na to, jak to udělat. Nebude tady věčně někdo, kdo by mu zábavu vymýšlel. Přijde tak samo na své koníčky a úkolem rodiče je mu pouze poskytnout dostatek možností k vyzkoušení. Nebudete se stačit divit, co dokáže dítě s neomezovanou představivostí vymyslet.

Nechte je vidět vás, když děláte „chytré věci“. Učení se příkladem je vlastní všem živočichům, člověka nevyjímaje. A jelikož platnost takového učení je nejvíc plošná, je i nejefektivnější (jinak by už příroda vymyslela něco jiného). Pokud chcete po dítěti kreativitu, asi byste ji měli sami „praktikovat“. Dítě by své rodiče mělo vidět číst, psát, věnovat se nějakému koníčku, slyšet diskutovat nebo vidět dívat se na zprávy nebo dokumenty v televizi. Dítě se chce svým rodičům podobat, jsou největšími vzory. A s tím přichází také veliká odpovědnost.

Povzbuzovat v riskování i potenciálem neúspěchu. Chcete své dítě uchránit od pocitu zklamání? Neúspěchu? Naučit se ovšem zvládat selhání a případný vztek v brzkém věku je zásadní pro zvládání takových pocitů v dospělosti. A že se jim vyhnout nedá, to přece víme všichni. Něco vyzkoušet, neuspět, ale přesto to zkusit jinak, ale zároveň vědět, kdy už to nemá cenu? To je přece schopnost, za kterou bychom byli vděční všichni. V dětství se to můžeme naučit na věcech, které nejsou až tak podstatné. Pokud se s prvními „neúspěchy“ začneme setkávat třeba až ve škole (při srovnání s jinými dětmi, při hodnocení) můžou být nelibé pocity příčinou toho, že například budeme mít ke vzdělávání odpor.

Čtení a hudba jsou součásti každodenního života. Příklady opět táhnou, ale jako dospělí toho času nemáme tolik. Všichni víme, že čtení je klíčem k přemýšlení. A to nejen tím, že rozvíjí aparát slovní zásoby, ale také tím, že je člověk konfrontován se situacemi, které nikdy neřešil, s pocity, které někdo popíše svými ústy jinak, než bychom je popsali sami, s jinými lidmi, se kterými bychom se za normálních okolností nepotkali. Čtení je o poznávání, o vyprávění, o rytmu řeči a o dynamice příběhu. Dítě si také zvyká konzumovat psaný text, což se mu bude při studiu více než hodit.

A hudba? Hudba má úžasný efekt na člověka v kterémkoliv věku. Může prohlubovat soustředění, provokovat pozornost nebo snižovat hladinu stresu. Mimochodem, hra na hudební nástroj patří k několika koníčkům, díky kterým budete chytřejší.