Krize ne tak úplně středního věku

Znáte krizi středního věku? Respektive – pojem „krize středního věku“? Pravděpodobně ano. Je to obecně známý termín, používá se pro objasnění, vysvětlení a případnou omluvu chování, které jsme schopni předvést, když máme dojem, že nám „ujíždí vlak“. Ale pak je tady životní období, kdy je vlak přistavený k nástupišti, my do něj nastoupíme a nemáme vůbec ponětí, kam nás veze. S čím se dnes potýkají lidé okolo pětadvacítky? Jak taková krize čtvrtiny života vypadá?

Myslíte si, že současná generace pětadvacátníků je bezstarostná, nezodpovědná a nemá o skutečném životě ani ponětí? Ovšem právě doba, kdy se to povědomí získává, je dobou krize stejně palčivé, jako je ta středního věku.

Nároky na dnešní 20+

Možná jste si všimli u svých dospívajících dětí, sourozenců nebo příbuzných, že nástup z bezstarostného života na školách do života s vlastní zodpovědností je o něco krušnější, než bychom čekali. Dřívější generace to měly v něčem přece jen jednodušší, bylo zvykem párovat se, brát a mít rodiny v mnohem nižším věku. V posledních dekádách je požadavek na člověka mezi dvacítkou a třicítkou jasný, musí být krásný, vybudovat si finanční zajištění a pracovní úspěch, bavit se a mít spokojený vztah, popřípadě být navýsost spokojen ve svobodném životě.

Samozřejmě, podmínky každého člověka jsou naprosto individuální, ale tlak společnosti je relativně plošný. Pokud se jako dvacátníci nezačneme věnovat rodinnému životu naplno, krize první čtvrtiny možná dolehne. A možná docela silně.

Pro rodiče je dobré si uvědomovat, s čím se jejich dítě prochází, i když teoreticky nemá, na co si stěžovat. Stejnou krizi můžeme vídat kolem sebe u kolegů, příbuzných, přátel. Jak ji rozeznáme? Na první pohled asi těžko, ale když se s člověkem, který si jí prochází, bavíme, zjistíme, že…

…se cítí polapený ve své práci. Entuziasmus školních let vyprchal a „dočasná“ práce se najednou jeví jako moc dobré permanentní řešení, protože jít na jiné místo je moc riskantní, neznámé. Na druhou stranu se ale cítí zaseknutý, bez perspektivy. Stále obtížněji nachází motivaci, uvědomuje si, že rozhodnutí za něj nikdo neudělá, ale paralýza strachu ze „světa tam venku“ je někdy nad jeho síly.

…nemá si co říct se svými přáteli. Teprve teď se totiž konstituují vlastní hodnoty, zkušenosti a život. Je velmi pravděpodobné, že ve skupině „starých“ přátel se necítí dobře, najednou ztrácejí společná témata a vzájemná společnost není tak příjemná, jako kdysi. Zůstává přátel jen pár, ale zato velmi blízkých. I tento přirozený proces ale může být velmi frustrující.

…uvědomil si, že splnění snů vyžaduje mnohem větší úsilí, než si myslel. Jako mladí lidé s romantickými představami si vysnili ideální životní scénáře, stanovili si milníky v práci, sny, které je třeba realizovat. A právě uvědomění si, kolik každá konkrétní věc stojí úsilí, je nutí přehodnocovat, co doopravdy chtějí, do čeho se vyplatí tu sílu (který zdaleka není tak nekonečná, jak si mysleli), investovat. Životní cesta se najednou zdá bezobsažná a plná chybných úsudků a zklamání.

…má stres z pomalého progresu v práci, nedostatku úspěchu. Až panicky pociťuje, že už je na něco pozdě. Třeba se doučit věci, které potřebuje pro vysněnou práci – a vůbec, změnit práci, začínat znovu, přestat pracovat na tom, co bylo doposud, a začít budovat něco nového. A velmi úzce to souvisí s následujícím bodem.

…nemůže si pomoct a porovnává se neustále s ostatními. A nějak se stalo, že všichni ostatní v očích našeho člověka tu pomyslnou „soutěž“ vyhrávají. Cizí životy jim připadají šťastnější, naplněnější a uspokojivější, ostatní jsou víc dospělí, mají lepší vztahy. Takový člověk se cítí velmi osaměle, ze svého neustálého porovnávání se s ostatními a perspektivy, jakou to dělá, se může stydět a připadat si nedostatečně.

…necítí se šťastně, i když jde všechno vlastně v životě hladce. Pokud si ještě není nikdo jistý v indikaci krize čtvrtiny života, toto je asi nejspolehlivější. Daří se v práci, mají dobrou sociální síť, kde bydlet, s kým se bavit, intimní život uspokojivý, vztahy pevné a přesto, přesto se cítí ve stresu, nespokojení a nešťastní? V tom případě je to jasné.

Co s tím?

Na každou oblast se dá aplikovat spousta pravidel, doporučení a dobrých rad, jak se s nimi vyrovnat. Ale víte co? Ono to není zas až tak nezbytně třeba. Naše výchova vlastně nikdy nekončí a krize čtvrtiny života je velmi výchovná věc v momentě, kdy už na člověka přestanou platit dobře míněné rady rodičů a starších. Díky tomuto období dochází člověk k tomu, co doopravdy chce, kdo je, jaké jsou jeho silné a slabé stránky, prostě se vyvíjí. Rozhodne se na sobě pracovat a konečně ví, proč to dělá. A jakým způsobem to je nejlepší. Dobrá zpráva je, že toto nesnadné období pro člověka okolo třicítky většinou trvá maximálně dva roky (samozřejmě, pak většinou přijdou radosti a strasti spojené s rodičovstvím).

Na překonání této krize je třeba hodně síly, ale je to síla investovaná do vlastního sebepoznání, vylepšení a ustálení. A to zní možná náročně a nepříjemně, ale zároveň nevyhnutelně a prospěšně.