Co nikdy neříkat lidem s depresí

Deprese je velmi zákeřná nemoc. A to nejen pro ty, co jí trpí, ale také pro ty, kteří se potýkají s depresivní osobou. Protože deprese není vidět, není to zlomená noha ani popálenina. Abychom nabídli člověku trpícímu depresí dostatečnou empatii a podporu, stojí nás to často sil více, než jsme ochotni dát. A někdy děláme a říkáme věci, které sice myslíme dobře, ale člověka s depresí můžou velmi hluboko ranit.

Léčba deprese často nezahrnuje zdaleka jen podávání správných léků. Ne nadarmo lidé chodí na dlouhodobé terapie, odborníci vědí, jak mluvit a nemluvit s lidmi v tak choulostivé situaci a s tak křehkou psychikou. Představte si, že mluvíte s člověkem s otevřenou zlomeninou – to byste mu asi neřekli, že by se měl soustředit na pozitivnější stránky života, že?

„Děláš z komára velblouda.“ Lidé s depresí často „přehánějí“. Jsou situace a stavy, které se jich dotýkají víc než ostatních lidí, probouzí bouřlivé a hluboké emoce. I když naše perspektiva může být diametrálně odlišná a, dle našeho názoru rozumná, bagatelizování jejich pocitů je věc, která ubližuje. Místo toho se musíme obrnit trpělivostí a být dobrá vrba. Lidé s depresí vědí, že jejich prožívání není v pořádku, ale to nemění nic na tom, jak moc bolestivé je. A rozhodně bychom je neměli soudit.

„Můžeš si za to sám.“ Depresi si člověk nepřivodí vědomě tím, že se schválně nimrá v problémech a nevyhýbá se (nebo nepreventuje) problematickým životním situacím. Nebo že věci „moc řeší“. Deprese je nemoc jako každá jiná a veškeré rady ohledně prevence nejsou jen sporné (vliv můžou mít různé predispozice, sociální prostředí…), ale taky dost zbytečné. Protože je jedno, proč, ale že. Místo toho, abychom člověka s depresí obviňovali, že se snaží nedostatečně pracovat na svém uzdravení, měli bychom změnit náš úhel pohledu a zaměřit se na to, že pokračuje dál i navzdory nemoci.

„To přejde.“ Nepřejde. Respektive velmi pravděpodobně ne jen tak samo od sebe. Lidé s depresí navíc zažívají pocity hlubokého smutku a beznaděje, takže i kdyby byly klinické výsledky nakloněny variantě, že každá deprese dříve nebo později přejde sama (což nejsou), není to žádná útěcha. Kromě léků potřebuje nemocný člověk také podporu. A tu můžeme vyjádřit především tak, že dáme najevo, že si uvědomujeme vážnost situace a nutnost léčby.

„A co tvůj životní styl?“ Chodí málo cvičit? Nedbají dostatečně na zdravou stravu? Málo se socializují, netráví dost času na čerstvém vzduchu? Jedna z věcí, kterou deprese extrémně ovlivňují, je schopnost rozhodování (a mimo jiné také množství energie, kterou má nemocný člověk k dispozici). Pokud je stavíte do pozice, kdy jim vlastně vyčítáte nedostatek rozhodnosti se svým stavem něco dělat, přičemž zvednout se a jít se hýbat je asi to nejjednodušší, co mohou dělat, rozhodně jim neprokazujete žádnou službu. Mnohem víc podporující je vzít je sem tam (nebo klidně i pravidelně) na procházku.

„Deprese je pořád lepší než…“ Zdravému člověku nechybí schopnost změnit perspektivu, přístup. Ale člověku v depresi? Nemožné. Místo toho, abychom jim připomínali, jaké mají štěstí, že se nemusí vyrovnávat s (doplňte sami), měli bychom poslouchat jejich obavy a uznat, že deprese je závažný fyzický i psychický stav. Nehledě na to, že psychické problémy mohou být de facto o dost obtížnější než cokoliv, s čím je srovnáváme.

„Zkus myslet pozitivně.“ „Á, to mě nenapadlo, díky!“ Tak k takové situaci doopravdy ještě nikdy nikde nedošlo. Depresivní člověk se doopravdy těžko přepíná na „pozitivní myšlení“, soustředí na „maličkosti, které mu přinášejí radost“. A to je způsobeno na biologicko-chemické úrovni, prostě hormony, transmitery a další látky nejsou v hladinách, kde by měly být. A to doopravdy nezmění rozhodnutí myslet pozitivně. Člověk s depresí potřebuje, abychom jeho nemoc pochopili a přijali ji za platnou. Diabetikovi taky pomůže inzulín a ne šťastné myšlenky.

„Zkus cvičit. Najdi si jinou práci.“ Cvičení pomáhá cítit se dobře zdravým lidem, jejichž mozek se topí v záplavě těch správných látek. Nikoliv tak ovšem těm v depresích. Práce může tak stejně ovlivňovat míru stresu, ale neznámo lidi v depresích děsí ještě víc. Pokud vás napadají další rady, co by měl depresivní člověk změnit, pravděpodobně by bylo dobré nejdříve zhodnotit, jak moc jsou užitečné, objevné nebo jak moc dotyčného ještě mohly nenapadnout.

„Každý má problémy.“ Ano, ale málokdo depresi. Lidé mají problémy, ale to, jak je prožívají, mají do značné míry ve vlastních rukách. Lidé s depresí nenesou zodpovědnost ani za to, jak u nich nemoc vznikla, ani za to, jak ji prožívají. Pro lidi s depresí většinou neplatí, že jejich potíže vymizí správným rozhodnutím, pílí a tvrdou prací (na sobě, na odstranění problému, na čemkoliv…). Porovnávání s ostatními může u depresivního člověka vést ještě k prohloubení pocitů vlastní neschopnosti, zbytečnosti.

„Nelituj se.“ Plést si depresi se sebelítostí je pro člověka s touto nemocí velmi zraňující. Jde o velké nedorozumění, které je bohužel velmi časté. Deprese ovšem není špatná nálada a ti, kteří jsou na depresivního člověka „naštvaní“ za to, že se chová nedůstojně, nedostatečně silně a k tomu všemu se ještě lituje, do jisté míry můžou taky za takové procento skrytých, utajených a neléčených depresí. Deprese je vnímána často pouze jako slabost. Ale není to tak.

“Vím, jak se cítíš, to znám.“ Cítit se v depresi jakožto zdravý člověk a trpět klinickou formou deprese, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Ano, všichni známe pocity beznaděje, špatné nálady, a to dokonce i dlouhodobě. Ale deprese je komplexní záležitost, která postihuje tělo, hlavu i duši nemocného. Není to dočasný stav, často trvá i při správné léčbě roky. Pokud tedy za sebou nemáme také deprese, léčbu a uzdravení, nevíme, jak se dotyčný cítí, byť jsme si prošli podobnými životními situacemi.

Empatie zdravého člověka ke člověku s depresí je velmi náročná. Zatímco fyzickou bolest prožíváme podobně, tu psychickou nikoliv. A tak může i naše dobrá víra člověka s depresí zranit, uzavřít ho hlouběji do ulity samoty, zahnat dál od lidí a pochroumat city. Pokud máme v okolí člověka, který trpí depresí a je nám blízký, nezbývá, než se obrnit trpělivostí, nastudovat si, co jde a podpořit tak, že nemoc nebudeme bagatelizovat, zesměšňovat a ani si myslet nebo dávat najevo, že víme, jak na ni.