Zobrazit přihlášovací formulář

Vlastnosti skvělých přátel

  • Publikováno:
Vlastnosti skvělých přátel

Pamatujete si dobu, kdy náš spolusedící v lavici, kamarád z kroužku nebo láska z tábora znamenali celý svět? Je lehké být přítelem, když je nám sotva pár let. Když jde jen o zábavu, společné koníčky a trávení volného času. Jak ale život plyne, z toho co bylo „napořád“ se stane jen vzpomínka, a to doopravdy „napořád“ vypadá úplně jinak, než bychom si dříve představovali. Postupem času totiž nejde jen o zábavu, když je dobře, ale o reálná slova a činy, které dokazují, že nám na sobě navzájem záleží.

A to zdaleka nemluvíme o své drahé polovičce. Někdy klademe na přátele mnohem vyšší nároky než na své partnery. Protože „dvojnásobná radost, poloviční starost“ by měla platit pro našeho životního partnera, ale mnohem jistěji platí pro naše přátele. Ti totiž neodejdou tak lehce, jak to někdy (k překvapení všech) udělá partner. Navíc s nimi trávíme větší část života, i když často ne tolik intenzivně. Jací jsou přátelé, kteří s námi vydrží celý život?

  • Zapadnou do vaší rodiny. Jsou něco jako sestra nebo bratr. Rodinná chemie toho umí říct mnoho, a tak pokud máte kamarádku, která nemá problém vycházet s vaší matkou, kamaráda, který si rozumí s vašimi sourozenci a tak podobně, je třeba si toho vážit. Přátelé by měli vaši rodinu nejen respektovat, ale také ji mít rádi, chovat se k ní se vší slušností a zároveň, a to možná mnoho z nás neslyší úplně rádo, nám připomínat, když se k ní chováme nevděčně, nespravedlivě nebo bez respektu.
  • Umí mávnout rukou. Už jste někdy měli hádku se svým nejlepším přítelem? Pokud ano, asi jste zjistili, že je to možná horší, než s partnerem. Protože se znáte, umíte na sebe vychrlit velmi nepříjemné věci, doopravdy se ranit. Přítel ale ví, kolik toho na vás leží, proč říkáte to, co říkáte, a že potřebujete chvíli čas na to se uklidnit. A tak i po hádce, která je z většinového procenta vaše vina, umí přítel mávnout rukou nad tím, co bylo. Nevynucuje si omluvu, nelpí na minulosti, dává „druhé šance“ tak lehce, jako by o nic nešlo. Ale ono jde, doopravdy. Pochopení pro nespravedlnost páchanou na něm samém je vlastnost, kterou dobří přátelé oplývají.
  • Nepočítají skóre. Jednou mám já, podruhé ty. Vše, co pro vás dělají, nedělají proto, abyste jim to opláceli.

„Před pár lety jsme se rozešli s manželem, neplatil alimenty, nechal po sobě dluhy, no... bylo to hodně těžké období. Doslova jsme s dětmi neměli co jíst. Kamarádka – sousedka – mi co dva tři dny nosila jídla. Žemlovku, francouzské brambory, guláš, rizota. Všechno, co stojí pár korun, ale co jsem si ani tak nemohla dovolit. Sem tam, na mě klepla, že byla v obchodě a ´měli tam v akci, tak jsem ti vzala´. Měla jsem z toho hrozný pocit, sama měla rodinu a co dělat, aby byli všichni obhospodaření. Tak jsem aspoň o víkendech pekla bábovky a nosila jí je na oplátku, zvala její děti na kakao a tak dál. Asi po třetí návštěvě za mnou přišla a říkala – Hele, já si to nikam nepíšu, nemusíš to dělat, tady nehrajeme na body. Asi jsem něco takového potřebovala slyšet víc, než jsem si myslela. Přijímaly se mi pak od ní věci lépe, když mi důrazně vysvětlila, proč to dělá. Věděla, že to potřebuju a ona to udělat mohla. Tečka. Jiný motiv v tom nebyl.“

Jana, 46

  • Umí vás překvapit. Jen tak a to dobře. Ví, co vám koupit, vyrobit nebo upéct k narozeninám,umí vám v obchodě koupit jen tak nějakou kravinku, protože ví, že vám udělá radost. Myslí na vás, i když nejste spolu.
  • Jsou s vámi. Každý den? Určitě ne. A spíš ne ani každý týden. Ale když se něco děje, jsou u vás.

„Je to pár roků, co mi zemřela matka. Bylo to těžké období, zařizovala jsem malý, rodinný pohřeb, byla jsem na dně. Do toho děti, prostě celý svět běžel normálně, jenom ten můj se bortil. Dva dny před pohřbem přijela má nejlepší kamarádka – byla domluvená s mým manželem na hlídání dětí, vzala mě do sauny, na večeři a celý další den hlídala mé děti, vzala je na výlet. Na pohřeb nešla, respektovala, že jde o rodinu. Ale mezitím, co jsme byli pryč, stihla navařit na tři dny dopředu a nakoupit, co se jí zdálo, že mi v bytě chybí. Nebyla doma, když jsme se vrátili, jen nechala lísteček, kde stálo: Kdybych ti mohla s něčím pomoct, dej vědět. Ozvi se, až budeš chtít. Mám tě ráda. A tvoje máma byla skvělá. Jestli vám to zní pateticky, možná máte pravdu, ale nic mi v to období nepomohlo tolik, jako její pragmatická, ale přesto vřelá opora.“

Karin, 43

  • Nevadí jim investice. Ne, nemají vám kupovat drahé dárky, ale investici peněz, času nebo energie směrem k vám berou jako naprosto samozřejmou věc, se kterou by ani na chvíli nezaváhali (pokud mají jen trošku možnost).

„Měla jsem před sebou svoji první přednášku na konferenci – po letech doktorandského studia, peripetií, co mě cestou potkávaly, týdnech, kdy mi moje kamarádka hlídala děti, protože jsem se potřebovala učit a manžel byl mimo, po letech, kdy mě podporovala, i když sama ve studiu neviděla valný smysl, jsem celá nervózní stresovala před přednáškou, na které jsem měsíce pracovala. Kamarádka měla jet se mnou do Německa, kde se konference konala, ale přišly jí do toho mimořádné prázdniny u jejich dětí ve škole. Byla jsem na ní fakt hnusná, řekla jsem jí, že mě zklamala, že mě nepodporuje... prostě věci, za které bych si sama dala pár facek. Všechny odpovědi, na které by měla plné právo, polkla. Aniž bych to věděla, zařídila si na pár hodin hlídání a na konferenci jela. Na otočku, v Německu se mnou strávila sotva pár hodin, a hned pak se vracela domů. Smála se, řekla mi, že mám štěstí, že mi nerozbila nos, ale věděla, jak je to pro mě důležité a prostě musela být u toho. A taky byla. Jsem jí vděčná nejen za tu všechnu pomoc, ale i za to, že mi moje chování nikdy nedávala ´sežrat´.“

Kristýna, 37

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku