Co nám manželé nikdy neřeknou (ale my bychom to měly vědět)

Je až neuvěřitelné, jak závažné věci umí zůstat nevyřčeny. Mlčení o nich se maskuje za ohleduplnost, nebo je potlačené strachem z reakce nebo ztráty „mužnosti“ v tom necitlivém slova smyslu. Z rozhovorů s desítkami párů z celého světa vyplynulo, že existuje devět věcí, které manželé svým manželkám neříkají a neřeknou, ani když se přímo zeptají. Jaké věci to jsou? Co bychom my, ženy, měly o svých mužích, jejich obavách a starostech vědět?

Podle amerických odborníků, manželů Schmitzových, kteří celý výzkum sestavili a zveřejnili také jeho výsledky, se i v těch nejšťastnějších rodinách, vztazích a manželstvích najdou témata, která jsou prostě tabu. A napříč celým (západním) světem jich existuje devět, které mají všechny páry společné. Je pár vět, které od svého manžela pravděpodobně nikdy neuslyšíte, které ale rezonují celou jeho osobností.

„Sem tam přijde čas, kdy potřebuju být sám.“ Muži jsou strážci majáku, nejen, že jim samota většinou nevadí, celkem často ji také vyhledávají. Chtějí být sami se svými vlastními myšlenkami, mít sami pro sebe fyzický prostor, užívat si klid, ticho. Málokdy si o takový čas pro sebe umí říct. Je na nás, abychom to poznaly a dopřály.

„Doopravdy bych chtěl, abys věnovala víc pozornosti mně, a ne jen dětem.“ Muži se často velmi špatně smiřují s tím, že „spadnou z lopatky“, že nejsou pro svou ženu více na piedestalu výhradní péče a obdivu. Děti vnášejí do manželství stres, a to zejména pro muže, i když to tak na první pohled nevypadá. Vyžadují velkou péči a téměř výhradní pozornost a nám se často stává, že zapomeneme být partnerkami a jsme „jen“ matkami. Muž má pocit, že pro nás splnil účel a my ho dále potřebujeme jen jako živitele.

„Rád bych častěji slyšel, že mě miluješ.“ Protože... je třeba mít pro to důvod?

„Chtěl bych, abys mi to prostě řekla, ne naznačovala.“ Naprosté klišé v komunikace mezi mužem a ženou je, že zatímco žena má dojem, že věci „důrazně naznačila“, muž si ničeho nevšiml. Muži často nemají ani ponětí o tom, co se nám děje v hlavách, jaké nám v nich narůstají problémy a co všechno považujeme za jeho ignoraci a nedostatek všímavosti a lásky. Když jednou zkusíme věci říct, už nikdy nebudeme chtít jinak – má to totiž zázračný efekt. Místo spoléhání na čtení myšlenek a všímání si náznaků můžeme prostě bez obav říct, co nás trápí.

„Ano, všímáme si, když přibíráte, a štve nás to.“ Žena je pro muže trofej, kořist, kterou by se nejraději chlubil pořád a všude. Čím atraktivnější žena, tím větší docenění muže jakožto lovce. Pokud nastane během let situace, že naše váha je o třicet kilo vyšší, než když jsme se s manželem seznámili, neměly bychom spoléhat na to, že si toho manžel nevšiml nebo že mu to nevadí. Samozřejmě je to vysoce individuální, vkus je jiný kus od kusu, ale obecně vzato, je to tak. Zajímavé je, že mužům nevadí jen estetika, ale například také omezení ve volném čase, vliv na zdraví a podobně.

„Mám strach z toho, že mé sexuální výkony nebudou takové, jako dřív. Hlavně s postupujícím věkem.“ Měly bychom vědět, že sexuální výkonnost je pro muže poměrně důležitým kritériem při sebehodnocení. Jako ženy máme za úkol (nijak nepříjemný) manželovi pomáhat, uklidnit ho, pomoct ho zrelaxovat a nedělat velký problém z věcí, které jsou už tak pro muže obtížné a těžko zvládnutelné. Díky tomu, jak se muži daří se svou ženou, nabývá sebevědomí a pocit úspěchu mnohem více, než bychom my, ženy, byly schopné připustit. Je velmi důležité, jak se zachováme, když se v této oblasti vyskytnou potíže jakéhokoliv typu.

„Tvoje neustálé opravy a kritiky mě doopravdy štvou.“ I když často ženy neustálou kritikou vlastně jen vyjadřují starost, žádný muž se nechce cítit jako dítě, školáček, který dělá všechno špatně a jeho „paní učitelka“ zná na všechno odpověď. Když přehodnotíme svou komunikaci vůči manželovi, podrobíme ji přísné analýze, možná bychom si mohly sáhnout do svědomí a začít projevovat trochu více důvěry a pochopení pro manželova rozhodnutí a chování.

„Chci být vzývaný, obdivovaný, doceněný.“ Ano, to chce jednoznačně každý muž. Otázka ovšem je, jestli jim to můžeme poskytnout na základě objektivních kritérií. Jak máme obdivovat muže, když se v našem okolí objevují pohlednější, chytřejší, bohatší a tak dále? Jenom si vzpomeňte, proč se svým mužem jste. Je hodný a laskavý, každý jeho úspěch je i vaším úspěchem. Kritikou svého muže kritizujeme vlastní rozhodnutí s ním být a zůstávat, oboustranně mnohem přínosnější přístup je si všímat všeho dobrého, co se děje, a patřičně to ocenit.

„Líbilo by se mi, kdyby mě žena častěji hladila, líbala, objímala a prohloubili jsme svou intimitu.“ Každým dotykem dáváme manželovi najevo svou i jeho přítomnost, že je nám milá a je pro nás důležitý. Projít okolo manžela v bytě a cestou ho mimoděk pohladit, využívat příležitostí k tomu, abyste si byli fyzicky blízko... to chybí často nejen ženám, ale překvapivě i mužům. Častá chyba je, že ztrátu této intimity dáváme za vinu právě mužům. Jsme to ale často my, které se odtáhneme, které zavrčíme, ať nás nechá být a tak dále. Muži velmi špatně zvládají odmítnutí, proto se po čase prostě přestanou snažit – ne proto, že by o kontakt nestáli, ale proto, že na něj není reakce taková, jakou by si přáli.