Zobrazit přihlášovací formulář

Rodičem stále poprvé

  • Publikováno:
Rodičem stále poprvé

O tom, jak se zbavit dětské vyrážky, které pleny jsou nejlepší a jak co nejúčinněji trénovat dítko na nočník, se dočteme na neuvěřitelném množství míst internetu, časopisů nebo knih. Ale rodičovství je doživotní záležitost. Ať chceme nebo ne, to, že máme dítě, bude náš život ovlivňovat, dokud neumřeme. Když úspěšně přečkáme období, kterého se jako rodiče zezačátku (a z nevědomosti) bojíme nejvíc, tedy péči o novorozence, batole a předškoláka, chtěli bychom si oddechnout... ale přichází na řadu období další. Moment, kdy si uvědomíme, že naše role je naprosto bez hranic, nekonečná a všeobjímající.

Věda, lidé a generace a generace zkušeností s výchovou dětí společně zformulovaly pár rad, jak na výchovu, o kterých se zas až tak často nemluví.

Nenechte se zmást jejich výškou. Nehledě na to, jak nám pod rukama vyrostli, i puberťáci jsou pořád jenom děti. I když vypadají jako mladí dospělí, děti ve věku od jedenácti do devatenácti let (v průměru) jsou pořád ještě ve vývinu a jako k dospělým se vším všudy bychom se k nim chovat neměli. A to i přes jejich časté a důrazné požadavky. Období adolescence je kritické ve vývoji mozkových funkcí, psychiky a emocionality, takže rodiče mají před sebou rozhodně nelehký úkol – chovat se ke svým dětem s rozvahou, i když by jim nejraději jednu...vy víte co.

Podporujte ty stydlivější. Znáte to. Děti, které neprojevují ve společnosti takový pocit komfortu jako jiné, jsou často označovány za stydlivé nebo introvertní. A jsou to právě tyto děti, u kterých je větší pravděpodobnost vzniku některé poruchy ze spektra těch úzkostných. Často je nutíme překonávat jejich hranice způsobem, který je pro ně mimořádně nepříjemný. Překonávat tyto hranice je sice důležité, ale rozhodně je podstatná také citlivost, s jakou to děláme. Je lepší vzít stydlivost dítěte v úvahu a naučit se s ní pracovat. Je to součást přirozenosti a povahy dítěte, neměli bychom to chtít nijak drasticky měnit.

Záchvaty vzteku, pláče a smutku jsou doopravdy. I v pubertě. I když se vám zdá, že záchvaty vzteku, které jsme přečkávali u roztomilých batolat, jsou hluboko v historii a my si můžeme od neopodstatněných výbuchů emocí oddechnout, chyba lávky. Adolescentní děti se potýkají s obrovským emocionálním, společenským a mentálním stresem, se kterým se neumějí vyrovnat stejně tak intenzivně, jako malé dítě neumí pochopit, proč nemůže dostat k večeři bonbóny. Takové záchvaty křiku nebo pláče můžou rodiče zaskočit. Nicméně je třeba problémy dítěte neznevažovat, potomka si vyslechnout a být pokud možno co nejvíc nápomocní a co nejméně ironičtí. V takových chvílích učíme dítě, jak zvládat stres. A větou To je toho, tomu neříkám problém. je tak maximálně naučíme si všechno nechávat pro sebe.

Zlaté pravidlo. Které nikdo neumí dodržet, protože nikdo nemá nervy z ocele. Na teenagera se nekřičí. Vzhledem k paradoxním reakcím a sklonu rebelovat v pubertě se stane, že čím víc křičíme, tím horšího chování u dítka dosáhneme. Ale udržet se, to je umění.

Přátelství je třeba podporovat. Prebubescentní a pubescentní období je věk, kdy se naše dítě učí „dospěláckým“ sociálním dovednostem, jako jsou vyjednávání, schopnost a ochota ke kompromisu nebo třeba skupinové plánování. A ze začátku jim to doopravdy nejde. Proto jsou skupiny přátel, byť se nám jejich aktivity zdají sebepodivnější a sebezbytečnější – vždyť co můžou při těch hodinových toulkách po nákupním centru vlastně dělat užitečného? – pro vývoj společenské zdatnosti našeho puberťáka extrémně podstatné. Pokud máte obavy, snažte se přátele svých dětí a jejich rodiče co nejlépe poznat.

Nechte je jít. Opuštění hnízda je těžké pro obě strany. Ale pro rodiče je to možná ještě těžší. Když nám dítě odchází na internát, vysokou školu nebo do zahraničí na zkušenou, musíme je prostě nechat jít a snažit se sami sebe zrelaxovat co možná nejlépe. To neznamená, že byste své potomky měli vykopnout v osmnácti z domu, ale když mají puzení odejít, prostě je nechat. A když sami sebe přistihnete při tom, jak se hádáte s vyučujícím o známku svého osmnáctiletého dítěte, možná je na čase udělat krok zpátky a zhodnotit, jestli se nestaráte tak trošku moc. Zvládat se „starat sám o sebe“ (i když ve velmi okleštěné míře) je důležitým prvkem nabývání dospělého sebevědomí.

Odmlouvání je dobrá věc. I když nás neustále odmlouvající teenager nutí přemýšlet o tom, jak moc jsou tělesné tresty na místě, je třeba si uvědomit, že dítko se na nás trénuje. Autonomie, kterou se snaží vybudovat si doma, je zároveň praxí v boji o svou vlastní autonomii mezi spolužáky, kamarády, ve škole, kroužcích apod. Někde se to holt musí naučit a jako nejbezpečnější půda pro „držkování“ jsou bohužel rodiče. Naší rolí je zachovat (co nejvíc) klid.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku