Jak se neutopit v množství přátel

Nezáleží na tom, jak definujeme přátelství. Může jít o epizodní vztahy, o přátelství na pracovišti (která překvapivě rychle vymizí, když jeden z nás z práce odejde), kamarády z různých typů škol, známí známých a tak dále. V našich životech se objevuje velké množství lidí, většina z nich přichází a odchází, někteří z nich zůstávají. Ale co se děje v obdobích, kdy je okolo nás přelidněno? Mohlo by se to zdát jako dobrá věc, ale je to velký nápor na psychiku.

Jak se to stane

Znáte ty typy lidí, které nemají problém s ukončením jakéhokoliv vztahu? Prostě všechno berou tak, jak to přichází a rozhodně nepatří k těm, kdo by se za přátelství rvali do roztrhání těla. Nebo třeba jen napsali přání k narozeninám (pokud to počítáme jako alespoň snahu o udržovací kontakt). Takoví lidé to mají v životě o trošku jednodušší než ti, kteří automaticky lidem ve svém životě přiřazují významnou roli.

Seznamování se s novými lidmi jde poměrně snadno, respektive příležitostí je hodně. Ale pokud věříme, že každý nový člověk si zaslouží naši plnou pozornost a šanci na to, sehrát významnou roli v našich životech, zaděláváme si na problémy, které se dlouho maskují za příjemné vytížení.

Tiší zloději a misky vah

Abychom lidi v životě nejen přivítali, ale mohli si je také udržet, je třeba jim věnovat čas a pozornost (a totéž od nich dostáváme my... v tom ideálním případě). V situaci, kdy máme kolem sebe lidí hodně, logicky nás to stojí spoustu energie. A tady vyvstávají hned dvě otázky.

• Máme vůbec tolik energie na rozdávání?
• Nemohli/neměli bychom tu energii věnovat někomu jinému?

Vztahy se totiž velmi často a velmi rády stávají disproporčními. Nezřídka vkládáme svou energii do těch, ze kterých nic nemáme, respektive do těch, kdy ten druhý dává energie mnohem méně. Těžko říct, proč stojíme o pozornost a náklonnost těch, kterým jsme lidově řečeno jedno, ale zdaleka to neplatí jen o romantických vztazích. Schválně se zamyslete a zkuste spočítat, kolika lidem jste už pomohli, něco pro ně zařídili, udělali, domluvili, ale oni pro vás nikdy nic. Ano, vztahy obecně nejsou půjčka za oplátku, ale když to přeformulujeme – kolik lidí nemělo problém se na vás obrátit s prosbou o laskavost, a kolik z nich jste už někdy o něco požádali vy?

Při odpovědi na tyto otázky většinou zjistíme, že mnohem víc dáváme, než přijímáme, byť to omlouváme naší vlastností po nikom raději nic nechtít, ať nikoho neobtěžujeme. A tak bychom si měli položit další a velmi zásadní otázku – stojí nám to za to? Nezanedbáváme někoho, kdo si naši péči zaslouží, na úkor jiných, kteří nás (ano, přiznejme si to) zneužívají? Nespoléháme náhodou na to, že nám naši nejbližší naši nepozornost odpustí právě proto, že jsou nejbližší? Co nakonec převáží – péče o hodnotné vztahy nebo snaha o budování nových, potenciálních?

Pro klid duše je dobré vědět

• Ne každý, koho jsme si zvolili za přítele, si zvolil za přítele nás.
• Ne každý člověk se chová nezištně a spousta lidí nemá problém využít pomoci, když ji sami nabízíme. A nikdy neoplatit, i když bychom ji potřebovali.
• Máme kolem sebe vztahy a lidi, kteří jsou mnohem hodnotnější než ti, kterým věnujeme největší část své energie. Jenom ty nejdůležitější často považujeme jako neměnnou součást.
• Naši nejbližší se mohou cítit zranění, když vidí, že jsme ochotni a schopni pomáhat lidem, kteří za to podle jejich mínění nestojí.
• Každý si zaslouží začínat s čistým štítem a bez předsudků, ale ne každý si zaslouží naše stoprocentní nasazení.
• Když se začneme věnovat příliš mnoha lidem, nutně se dostaví špatný pocit a výčitky svědomí, že nemůžeme dát tolik, kolik by si podle nás jednotliví lidé zasloužili nebo kolik by potřebovali.
• Začneme zapomínat – data, události, výročí. Protože jedna hlava nepobere tolik životů.
• Začneme být nerozhodní v tom, jak trávit volný čas.
• Někteří nám začnou vyčítat, že se jim nevěnujeme (a často budou mít pravdu).

Poznat hodnotné vztahy, které v okolí máme, je velmi těžké. Protože přenechání řešení problémů jiným (často kompetentnějším a povolanějším) si často pleteme s ignorováním, a ignorovat přece nikoho nechceme, že? Také je velmi těžké si přiznat, že nás okolí zneužívá a je to naše vina – protože se nejen necháme, ale často tu možnost i sami nabízíme (v naději, že jí někdo buď nevyužije, nebo že nám to pak vynahradí).

Vždycky je ten správný čas postavit se sami za sebe a za své nejbližší. Naučit se říct ne, naučit se rozpoznat věci, které nejsou naše starost (nemusí být) a rozeznat lidi, kteří v našem životě mají zůstat, a kteří záhy odejdou. Jakmile se nám to podaří alespoň trochu, budeme ale mnohem volněji dýchat.