Co se stane, když nezvládneme konfrontaci

Komunikace v dlouhodobých vztazích je velmi ošemetná záležitost. Nejhorší a zároveň nejpravdivější je, že veškerá pravidla se nastavují na začátku. Později měnit zaběhané vzorce sice není nemožné, ale je to frustrující, náročné a často to bývají právě změny ze špatného nastavení komunikace, které nastartují konec vztahu. Co všechno je třeba vzít v úvahu? Proč často více zohledňujeme předpokládané partnerovy pocity a podceňujeme ty vlastní? A proč s tím co nejrychleji přestat?

Většina lidí si logicky začíná vztahy v době, kdy sami ještě pořádně nevědí, co od takového dlouhodobého vztahu očekávají. A tak, s vlastní osobností a preferencemi ještě nedefinovanými, v nejlepší možné víře začíná s věcí, která dříve nebo později vede rovnou cestou do záhuby – s přizpůsobováním se. Protože každá otázka ohledně názoru, aktivity nebo volby, na kterou bychom normálně odpověděli: „To je jedno, jak chceš ty,“ je především prostorem proto se zamyslet a ve skutečnosti doopravdy prozkoumat to, co vlastně chceme. Každé další „je mi to jedno“, byť míněno naprosto neutrálně nebo dokonce v dobrém, v nás totiž zasévá semínko frustrace a pocitu nespravedlnosti.

Mechanismus „jak chceš ty“

(Zdaleka nejen) zamilovaný člověk dělá v komunikaci s partnerem nebo blízkým okolím zásadní chybu – moc se přizpůsobuje. Ale ne ve smyslu dohody a kompromisu, ale ve smyslu odevzdání vlastního názoru ve prospěch komunikačního partnera. Chce váš manžel jít nakoupit až zítra místo dnes? A má proto důvod, že ano – unavený z práce, potřebuje doma ještě něco dodělat, běží důležitý zápas v televizi? A vy v tom vlastně nevidíte problém, sice si budete muset trošku přeorganizovat zítřek, přesunout cvičení a dneska uvařit něco jiného, než co jste si původně vymyslela, ale vlastně nic z toho není zas takový problém, takže „jak chceš ty“. Jenomže tahle zdánlivá banalita vyústila v něco, co tvoří podhoubí pořádného problému: Manžel dostal, co chtěl, zatímco vy jste se přizpůsobila a přineslo vám to komplikace. Byť naprosto banální, ale všichni dobře víme, že hluboko uvnitř máme počítadlo, které nám“sleduje skóre“. Doposud v tom nikdo nevidí problém, ale velmi pomalu, když se takové situace budou opakovat (a často může jít o mnoho závažnější věci, než je rodinný nákup), počítadlo v nás dojde k názoru, že je to celé prostě nějak nefér.

Naše, naše, naše chyba

Ano, zopakujeme to ještě jednou, ve většině případů si za to, jak to máme doma nastavené, můžeme sami. Protože předpokládáme a očekáváme, že se k nám bude partner chovat naprosto stejně „ohleduplně“ a ustoupí, když „mu to bude jedno“. Jenomže...

„Měl jsem kdysi přítelkyni, byl to vztah na dálku a je pravda, že jsem si návštěvy za ní úplně neplánoval. Když se objevilo volno, tak jsem napsal třeba ´Co kdybych přijel na víkend?´ A byl čtvrtek. Přítelkyně vždycky souhlasila, bylo nám spolu fajn, já se zase vrátil do zahraničí, kde jsem pracoval. Jednou jsem přijel, ona mě čekala doma, už od pohledu navztekaná. Řekla mi ´To si to nemůžeš lépe naplánovat? Víš, co všechno já tady doma musím přeorganizovávat a rušit, abych mohla být s tebou? A ty nejsi schopný mi dát vědět ani týden dopředu.´ Byl to pro mě blesk z čistého nebe, samozřejmě jsem nepřemýšlel nad tím, co dělá ona tady. Kdyby mi napsala, že má na víkend už plány, vůbec bych se nezlobil, naopak, myslel jsem, že to máme nastavené dobře a to, že ona může, je prostě... normální. Tak dlouho měla čas vždycky, když jsem navrhnul, že... kdo by si na to kruci rád nezvyknul?“

Radek, 29

A jsme u toho. Ten, kdo z „je mi to jedno“ benefituje, si neuvědomuje to, že je to z naší strany vlastně ústupek, byť minimální. A velmi rád, rychle a naprosto ospravedlnitelně si na to zvykne. A je to naše vina.

Konfrontace versus kritika

Často si říkáme, že když vyslovíme názor, který je odlišný od toho, co si myslí nebo chce náš partner, vlastně mu tím ublížíme. A že je lepší souhlasit, protože to znamená, že bereme ohledy na jeho emoce, na jeho pocity. Ale to je právě ten do nebe volající omyl – mezi konfrontací dvou názorů a neopodstatněnou kritikou je velký rozdíl. Každý z nás si během života ke svým zvykům, názorům a libostem došel vlastní cestou. A doopravdy tady mluvíme o „stokrát nic umořilo osla“.

„Je to hloupost, ale manžel byl odjakživa zvyklý dívat se večer na televizi a mít u toho zhasnuto, já zase naopak rozsvíceno. Vždycky se situace nastavila podle toho, kdo byl u televize jako první, ale myslím, že nám to vadilo oběma. Mě tma rušila, protože když jsem chtěla odejít, pokaždé jsem se málem přerazila o zapomenuté hračky, tak nějak jsem neměla pocit, že mám přehled o bytě. Manžel zase nesnášel světlo, protože ho rozptylovalo od filmu, když bylo zhasnuto, lépe si to užil. Myslíte si, že to byla maličkost? Zkuste si neužít film dvacet let v kuse. Nakonec to jednou vyvřelo ve vzájemnou hádku a na to, o jakou šlo banalitu, byla celkem bouřlivá. Výsledek? Máme při večerní televizi rozsvícenou stolní lampičku. A kupodivu jsme oba mnohem spokojenější.“

Kristýna, 36

Je dobré umět se za sebe postavit ve věcech, které jsou teoreticky vlastně jedno. Nejsou. Každý maličký ústupek plní kapku o kapce pohár frustrace, který, když přeteče, může způsobit velké škody. Nenechávejme v sobě růst pocit křivdy a raději se zkusme domluvit i na věcech, které nám připadají nepodstatné natolik, že se v nich klidně přizpůsobíme. Protože frustrace nefunguje tak, že se na chvíli objeví a pak zmizí. Ona se každá další k těm původním přičítá.