Zobrazit přihlášovací formulář

Proč se máma nemusí snažit být dokonalá

  • Publikováno:
Proč se máma nemusí snažit být dokonalá

Pamatujete si na to, jaké to bylo s prvním dítětem? Jaké to bylo v manželství těsně po svatbě (nebo v těch „nejdokonalejších“ začátcích)? Co všechno jsme stíhaly, dělaly a chtěly? A uvědomujete si také, v jakém jsme byly stresu? Honba za dokonalostí je mýtus, který ohrožuje všechny maminky, manželky a jejich partnery, manžele, děti a celou rodinu i přátele. Protože žádný člověk není stroj a to, co si myslíme, že musíme, většinou jenom z nějakého důvodu chceme.

Filmy, seriály, knihy a kamarádky

Není lehké být ženou. Zvlášť, když se na nás nároky valí ze všech stran. Nesmíme zklamat své rodiče (maminku) a tchyni tím, že bychom zanedbávaly domácnost. Musíme být krásné a chytré, aby byl na nás náš muž patřičně pyšný a my pro něj byly přitažlivé. Měly bychom ideálně skvěle vařit a o děti se starat jedna báseň. Být vkusné a zvládat tolik rolí, k tomu všemu ještě všechny s úsměvem a naprosto v pohodě.

Vidíme ženy, které jsou pro nás vzorem, všechny ty krásné a pohodové matky na obálkách časopisů, v hlavních rolích ve filmech nebo seriálech, v televizi. Existují buď dokonalé ženy, nebo ty, které je za co kritizovat (a že si občas také rády zgustneme na „pochybení“ ostatních). Všechny víme, jak by naše tělo, vztahy, role a společnost měly vypadat. A z toho, v čem se od pomyslného ideálu lišíme, máme stres. Sociální sítě tomu také moc nepřispívají, všichni zveřejňují fotky, zážitky a příběhy o tom, jak mají uspořádaný život. Problém ale je, že o dnech, situacích a oblastech života, kde není všechno růžové, nám nikdo neříká, že jsou vlastně taky v pořádku. A tak se neustále prohrabujeme materiály „jak být lepší v tom či onom“ a neustále se utvrzujeme v pocitu, že nejsme dost dobré.

Příběh o hodné paní doktorce

Je mi 34 let a nedávno jsem porodila své první dítě. S manželem máme krásný vztah, oba jsme trošku svérázní a, i když nám to občas vadí, je to to, co na sobě milujeme. Máme prostorný byt, manžel dobrou práci, auto, všeho tak akorát. Když jsem čekala našeho chlapce, těšila jsem se na to, jak budu mít na všechno čas, jak se o něj budu starat, jak budu cvičit, jak budu mít doma hezky, budeme chodit ven, přátelit se s ostatními maminkami, které potkám... asi to znáte. Celou dobu jsem si říkala, jaká je škoda, že moje rodina žije tak daleko a ta manželova není v úplně nejlepším stavu, že by bylo hezké tu radost sdílet s co nejvíce lidmi.

A pak se Matěj narodil. Bylo to krásné, manžel byl na mě neuvěřitelně hodný, pomalu jsme se sžívali a učili se žít život ve třech. Pak se manžel vrátil do práce a já jsem s malým zůstala sama doma... a očekávání narazila na tvrdou realitu. Manžel chodil domů na obědy, měl práci jen pár kroků vedle. Malému se objevila alergie na různá jídla, takže z jídelníčku už tak dost omezeného kojením vymizely další potraviny. Vařila jsem jeden oběd manželovi, jeden sobě, stejně tak jednu večeři pro muže, jinou pro sebe. Protože nemít teplou večeři je přece selhání, že? Styděla jsem se za to, že už s rodinou a příteli nechci sdílet radost, ale chci od nich pomoc. Syna jsem k tomu všemu musela začít přikrmovat, protože se ne vždy chtěl přisát. A manžel do toho sem tam hodil do placu vtípek o tom, že mi pořád ještě nesplasklo břicho, tak kdy že tedy budeme mít to druhé dítě. A tak jsem se pokoušela začít cvičit. Když přijela kamarádka, dala jsem jí malého do kočárku a poslala ji na tři hodiny ven (vrátili se oba hladoví a nevrlí, protože vůbec nebylo třeba být tak dlouho pryč. Ale já jsem si přece potřebovala uklidit.). Mezitím, co jsem malého kojila, poprosila jsem kamarádku, jestli by mi neutřela prach a nevyndala prádlo z pračky. Zpětně se divím, že ke mně vlastně jezdívala docela často.

Když se mě někdo ptal, jak všechno zvládám, jestli nepotřebuju s něčím pomoct, v duchu jsem křičela: „Prosím, ano! Potřebuju se vyspat a odpočinout si!“ Nahlas jsem se ale zářivě usmívala a říkala, jak jde všechno prima. Protože jsem si přece neměla na co stěžovat, že? Malý byl zdravý, manžel milující a o domácnost se přece stará každý, no ne?

Nicméně jsem začala být strašně protivná především na svého muže. Byla jsem na něj naštvaná, že mi přidělává práci s jídlem, že nepomůže tak, jak bych potřebovala – i když bych mu o to sama nikdy neřekla, vždyť to všechno byla moje práce. Synovi jsem se věnovala, snažila jsem s ním cvičit, rozvíjet ho, učit, co se jen dalo.

Pak to začalo být čím dál horší, začala jsem pozorovat fyzické změny, prostě jsem stresovala asi víc, než bylo nutné. Cítila jsem, že selhávám v každé činnosti, kterou dělám – když si manžel dosolil polévku, málem jsem se rozbrečela, že není dost dobrá. Byla jsem nemocná, měla jsem angínu, které jsem se nemohla zbavit... a to jsem přičítala tomu, že se špatně stravuju a nemám tím pádem dobrou imunitu. Když jsme byli se synem u doktorky, zmínila jsem se jí o tom. Poslala mě k mému obvodnímu lékaři, když jsem tam přišla, měl už od ní informace. Vyptával se mě na věci, které rozhodně nesouvisely s angínou – třeba jak spím, jestli se mi daří se soustředit, jak se mi řídí auto. Pak mi řekl věc, kterou asi nikdy nezapomenu:

„Když vám nefunguje mobil, počítač nebo třeba blbne auto – co uděláte jako první?“ „No, asi ho na chvíli vypnu a potom zase zapnu,“ odpověděla jsem mu. „Přesně tak. A najednou všechno většinou funguje, že? Člověk má taky hodně funkcí, které se můžou pokazit. Je třeba prostě občas vypnout.“

Odcházela jsem velmi rozpačitá. Svojí touhou po naprosté dokonalosti jsem si přivodila zdravotní problémy. Večer jsem si o tom promluvila s manželem. Měl slzy v očích, říkal, že se sám divil, kolik toho stihnu, že byl rád, že mě může o obědové pauze s malým vidět, ale obědy fakt nepotřebuje, že se bude snažit co nejvíc pomoct. A dokonce začal víc angažovat svoji babičku, začala ke mně chodit a sem tam mi pomáhat, začali nás zvát na víkendy a tak. Mohla jsem si za to sama, o pomoc jsme si neřekla a od ostatních čekala, že mi budou číst myšlenky. Všechno nakonec dopadlo dobře a poučila jsem se sama; nároky, které klademe sami na sebe, jsou často asi tisíckrát vyšší, než na nás má okolí. Kvůli kterému to vlastně všechno děláme.

5 důvodů, proč hodit „dokonalost“ za hlavu

  • Děti budou dokonalost „vyžadovat“. Od vás, od přátel, od okolí, od partnerů. A stresů bude na všechny strany habaděj.
  • Čisté svědomí je nejdůležitější. Jakmile nic nezanedbáváme, děláme všechno dobře. Dát ze sebe to nejlepší, ne všechno – to je podstatné.
  • „Dokonalost“ neexistuje. Pro každého je totiž perfektní něco jiného, nesnažte se plnit očekávání a nároky ostatních, ale stanovte si standardy pro svou vlastní rodinu.
  • Stresujete celou rodinu.
  • Stresujete sebe.
  • Sebeochrana neznamená sobectví. Nepřestala jste být ani ženou, ani matkou, ani partnerkou, ani kamarádkou. K tomu všemu jste se „jen“ stala také matkou.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku