Emocionální zneužívání a tři důvody, proč ho nevidíme

Když se řekne zneužívání, představíme si pravděpodobně to sexuální. Do oblasti domácího násilí ovšem patří i zneužívání jiných než fyzických typů. To psychické a emocionální je o to horší, že po něm nezůstávají šrámy na těle, ale na duchu. Byť jde velmi často ruku v ruce s týráním fyzickým, často i samo o sobě způsobuje nenapravitelné škody. Počet lidí, kteří někdy psychické týrání ve vztahu zažili, je až alarmující. Proč v takových vztazích setrváváme?

Týrání v jakémkoliv slova smyslu se zdaleka netýká jen žen jako obětí. Nicméně v obou, ať už fyzickém nebo psychickém, ženy jako oběti převažují. Částečně to může být nedostatečným podpůrným systémem pro muže, kteří se o své ponižující pozici stále stydí mluvit nahlas, i když povědomí o tomto negativním fenoménu stále roste.

Všichni, kdo stojí vně takového vztahu, slyší příběhy, jenom nevěřícně kroutí hlavou. Proč vůbec někdo v takovém vztahu zůstává? No a co, že mají děti, vždyť všechno se dá řešit... tak zní uvažování těch, kteří nezažili, kolik síly stojí se od agresora odpoutat. Neviditelný spár týrání totiž drží oběť ve vztahu železným sevřením – dokáže ji totiž přesvědčit, že agresorovo chování je její vina. Že má štěstí, že má někdo o ni vůbec zájem, když je tak k ničemu a podřadná. Že veškeré páchané zlo je ještě umírněná reakce na její osobnost. I když to všechno zní strašně neuvěřitelně a nelogicky, oběť tomu ve skrytu duše uvěří. I když ještě hlouběji je možná skrytá touha po svobodě.

Myslíme si, že nemám kam jít. Časem nás zneužívající partner přesvědčí o tom, že nám nikdo nedá práci, izoluje nás od rodiny a přátel, jsme na něm ekonomicky závislí, možná máme děti, které s ním nechceme nechat. Ubývá nám životní energie, sebevědomí je na bodě mrazu, o sobě si myslíme to, co nám říká partner. A to nebývá nic dobrého. Každý náš pokus o vzdor je potrestán a my upadáme do hlubší a hlubší beznaděje. Nemáme peníze a všechno nějakou tu korunu stojí. Nemáme práci. Nebo možná ji máme, ale jsme přesvědčeni o tom, že ani ta za nic nestojí a rozhodně nikoho neuživí. A obrátit se na své nejbližší? Vždyť přece rodina nebo blízcí přátelé by mohli pomoci? V tom nám ovšem brání stud. Za partnera, za to, že jsme se vůbec do takové situace dostali, a strach – co když nám partner říká jenom to, co si o nás myslí všichni ostatní? Kdo by nám vůbec byl ochotný pomoci, když nestojíme ani za pozdrav?

Vidíme dobro a potenciál ke změně. Každá urážka je vyvážena jedním „miluji tě“. Na každé slovo bolesti je náplast pár slov útěchy a vědomí, že i když nestojíme za nic, svět tam venku je hrozný a my snad ještě víc, je tady pro nás partner, který nad námi drží velmi zvláštní ochrannou ruku. A co víc – odejdeme, vzmůžeme se na ten nemyslitelný krok, ale pak znova uvěříme, že se partner změní. A vrátíme se. Protože ten potenciál změny je tak lákavý. A představa, jaké by to s partnerem mohlo být, kdyby byl... hodný? Čistá nádhera. Tak tomu podlehneme. Zas a znova. A vždycky nás překvapí, že jsme zase naletěli.

Myslíme si, že má starost. Psychické zneužívání není náhoda. Agresoři vědí, co dělají, byť by to sami samozřejmě zneužíváním nebo týráním nenazvali. Ale umí dosáhnout svého. Nechovají se tak ke svému šéfovi, ani k cizím lidem, možná jen částečně k přátelům nebo rodině. „Myslím, že když se budeš víc malovat, budeš vypadat naprosto neodolatelně.“ Nevinná věta, která nám možná dokonce snad i zalichotí. I taková může stát na začátku přerodu nás samotných v osobu úplně jinou, podřízenou, poslušnou a „jaká bys byla beze mě?“.

• To, že to partner „tak nemyslel“, neznamená, že to není zneužívání.
• Pokud narážíte ve svém životě na partnery, kteří vás zneužívají, není to smůla, ale vzorec chování. Jediným styčným bodem všech nezdravých vztah jsme my, proto je třeba pracovat na sobě a zjistit, co v nás a v našem chování tyto typy přitahuje.
• Je v pořádku zůstat bez vztahu. Profesionální pomoc existuje jak při snaze odejít, tak postavit se na vlastní nohy a terapeuticky se dopátrat příčin, proč nás potkávají vztahy s agresory.
• Není to lehké. To, že od agresora odejdeme, neznamená automaticky, že bude všechno lepší nebo dobré. Naopak, bude to těžší, protože jsme si zvykli na to, že je o nás svým vlastním, bizarním způsobem postaráno. Je ale možné vrátit se ke svému původnímu já. K tomu, jaké bylo, než splynulo s duší agresora a nechalo se přesvědčit, že bylo špatné a teprve on je vylepšil.