6 výstražných znamení blížícího se nervového zhroucení

Spousta z nás si během života osvojila mechanismy, jak se vyrovnávat se stresem. Cvičíme, chodíme na terapie, relaxujeme, meditujeme, mluvíme s partnerem, přáteli a tak dále. Ale pár z nás ne. Nebo je stresu tolik, že už běžné metody jeho uvolňování nestačí. A my se, stejně, jako ta žába v pomalu se zahřívající vodě, necháme uvařit až do stavu, kdy proděláme nervové zhroucení. Bohužel, často je třeba si jedno prodělat, než začneme věnovat pozornost varovným signálům. Jaké to jsou? O čem bychom si měli přestat myslet, že „je to vlastně v pořádku“?

Dnešní medicína už pojem nervového zhroucení moc nepoužívá. V minulosti to byla jiná, to se jím označovalo všechno, co mělo co dělat s psychikou a nebylo v pořádku. Dnes víme, že takové zhroucení může být výsledkem úzkostí, stresu, depresí, syndromu vyhoření, panické poruchy, schizofrenie... Ačkoliv samotné zařazení a diagnostika mentálního zhroucení je na odpovědných osobách, vždycky je lepší, když k němu nedojde.

Jak se říká, když hodíte žábu do vroucí vody, vyskočí. Když ji dáte do studené a pomalu ji zahříváte, nechá se uvařit. Zhroucení vypadají, jako by přišla zničehonic. Ale voda se vaří dlouho – jak tedy poznáme, že je na čase něco radikálně změnit?

Máme psychické problémy, které není jednoduché ovládat. Jelikož jsou zhroucení spojována s diagnostikovanými psychickými poruchami, neberte úzkosti, deprese ani jiné stavy na lehkou váhu. Pravidelné kontroly, záznamy o pocitech a hlavně upřímnost ke svému lékaři a terapeutovi, to všechno je naprosto nezbytné pro prevenci mentálního zhroucení.

Náš život byl nedávno extrémně stresující. Možná nám nebo našim blízkým diagnostikovali obávanou nemoc, dostali jsme vyhazov z práce, rozvádíme se, přišli jsme o někoho milovaného (snad ale ne všechno najednou)... a my jsme to prostě museli vládnout. Museli. Ale pokud nám vytane sem tam na mysli obava, že si nevzpomínáme, kdy jsme vlastně naposled jedli, že sotva spíme nebo jsme strašně zhubli (přibrali), je třeba vyhledat lékařskou pomoc. Když je toho na nás moc, a je toho na nás moc poprvé, nikdy nevíme, jak budeme reagovat a jak bude reagovat naše tělo.

Když zažíváme záchvaty paniky nebo zvažujeme sebevraždu. Záchvaty paniky a úzkosti nejsou standardním psychickým stavem. A pokud se dostaneme do situace, kdy nám sebevražda nepřijde vlastně úplně vyloučená, je to největší výstražný maják, jaký může být. Náš nervový systém začne být hypersenzitivní a my jsme mnohem víc citliví k vnějším stimulům, takže se přepneme do režimu útok/útěk.

Zneužíváme alkohol (a jiné drogy). Nebo léky na předpis. Nebo cokoliv, co vyvolává závislosti. Protože nahradit jeden problém druhým není řešení. Alkohol je v tomto případě často nejdostupnější látkou, rozpouští stres a my se na jeho účincích můžeme stát závislými. Pokud používáme tyto látky jako lék na stres, myslíme na ně častěji, než by bylo normální, užíváme je více než dřív, neumíme si je odepřít a trošku jsme se změnili, je na čase řešit své potíže systémově, nikoliv symptomaticky.

Necítíme nic. Začne nám být jedno, jak vypadáme, jestli se nám daří v práci, jestli máme nakoupeno nebo navařeno, kdo a jak se o koho postará. Izolujeme se od rodiny, přátel... a pozorujeme i další příznaky depresí.

Běžný život se zdá k nezvládnutí. I ty nejmenší každodenní úkoly nás vyčerpávají. Matně si vzpomínáme kolik jsme toho kdy stihli, ale v současné době nezvládneme ani desetinu – a ne proto, že bychom neměli čas, ale protože prostě nemůžeme.

Všichni víme, že stres není zdravý, že může za závažná onemocnění těla, i když se týká především psychiky. Ovlivňuje hladiny našich hormonů a ty si pak hrají s naším zažíváním, spánkovým cyklem, náladami a pocity, a už se dostaneme do nekonečné smyčky zdravotních a psychických potíží. Nesmíme ji nechat se dotáhnout – i když to zatím u nás nemá tradici jako například v západních zemích, říct si o psychickou pomoc není ostuda. A pomoci se vám může dostat snáz, než jak to očima trpícího vypadá!