5 zásadních chyb ve výchově aneb Čeho se dopouštíme na našich dětech

Na univerzální „správnou výchovu“ pravděpodobně recept neexistuje. Ale díky pokrokům a hlavně výsledkům zkoumání v oborech psychologie a sociologie už víme, co některé vzorce chování dětem dávají do jejich budoucího života. Jako rodiče máme v rukou jejich sebevědomí, zodpovědnost, laskavost a schopnost řešit krizové situace v práci, vztazích i mezi přáteli. Co (ne)děláme dobře?

Děti se odmalička učí a nejbezprostřednější forma učení je nápodoba. Napodobují své vzory – rodiče, dědí jejich návyky, postoje, styl komunikace a způsob řešení situací i mezilidských vztahů. A co víc, někdy (často) je pro dospělého jednodušší přejmout něco, co je mu odmala blízké, než aby tvořil vlastní systém. K těmto naučeným a odkoukaným vzorcům se pak obracíme zejména v krizových situacích, tedy v momentech, kdy jde o hodně.

Psychický nátlak

Neříkáme vydírání. Ale určitá manipulace, vytváření pocitů viny nebo zodpovědnosti za to, že se rodič cítí smutný? Nebo přehnaná ochrana před nebezpečím číhajícím večer venku, i kdyby to mělo být jen na hřišti s kamarády? To všechno jsou metody, jak v dětech vyvolávat vinu, ne zodpovědnost. A co teprve věta: „Jestli (doplňte sami), nebudu tě už mít rád/a!“ Tou zase učíme děti, že city jsou podmíněné, že je to něco za něco. Ale tak by to přece být nemělo, nebo ano?

Kritizování, znevažování

„Na to jsi ještě malá.“ „Až vyrosteš, tak to pochopíš.“ „Tomu bys nerozuměl.“ A tak dále… Slýchali jste takové věty? Nevyvolávaly ve vás pocit méněcennosti, zbytečnosti? Vždyť přece člověk nemůže za svůj věk. Po položené otázce, vysloveném přání nebo názoru si každý zaslouží adekvátní odpověď. Nemusí být obsáhlá, ale její hlavní poselství by mělo být: „Beru tě na vědomí, je pro mě důležité, co říkáš.“

„Jsi ošklivý.“ „Jsi zlá.“ „Jsi hloupý.“ „Jsi tlustá.“ „Z tebe asi nic nebude.“ Toto jsou přesně věty, které nám rezonují v hlavách do konce života. Mohou vést k celoživotní nejistotě („Vypadá to, že hloupý nejsem, ale naši to říkali, tak se raději nebudu nikde prezentovat.“) nebo naopak k přehnané demonstraci toho, že to tak není.

Neadekvátní příklad

Musíš, nesmíš, nedělej, udělej, to bys měl/a, to bys neměl/a. Cokoliv říct, je snadné, všichni tušíme, jak by věci „měly být“. Ale chovat se podle prezentovaných hodnot je těžší. Argument, že každý rodič chce, aby jeho dítě bylo lepší než on, je možné použít možná až v dospělém věku dítěte…a to už bývá na výchovu pozdě.

Známé úsloví „káže vodu, pije víno“ se ve výchově projevuje víc, než je zdrávo. V jednom z minulých článků jsme se věnovali například problematice, kdy se rodič kuřák snaží zakázat kouření svým dětem. A to je jen jeden z mála příkladů. Často rodiče používají argumenty: „Já si na to vydělám.“ „To je moje věc.“ „Teď nemluvíme o mně, ale o tobě.“ A tak je dítě postaveno před dilema – poslechnout rodiče nebo se chovat jako on?

Striktní příkazy, benevolentní plnění

Důslednost a konzistence v požadavcích je klíčová. Pokud se na něčem domluvíte, trvejte na tom. Pokud něco slíbíte, dodržte to. Děti je třeba naučit, že slovo má váhu.

Samostatnou kapitolou by pak mohly být rozpory mezi rodiči. I když nemáte na věc stejný názor, je třeba vystupovat před dětmi jednotně. Dítě musí vědět, že rodiče jsou sice dva, ale mají stejný názor. Že si o něm myslí oba dva totéž. Své spory si vyřešte posléze, bez přítomnosti vaší ratolesti.

Čas jsou přece peníze

…a peníze jsou přece čas. V článku o kapesném, které učí děti i rodiče, jsme psali o modelu, který děti učí, že peníze mohou být řešením mezilidských vztahů. Stále častěji se setkáváme s mladými lidmi, kteří mají volná odpoledne, večery i víkendy a dostatek financí na to, aby si dělali, téměř co chtějí. Mnozí rodiče se snaží kompenzovat čas, který s dětmi netráví, jakousi „finanční náplastí“. A co může děti naučit toto chování?

Pár čísel na závěr

Obecně asi můžeme říci, že největší chybou, kterou můžeme jako rodiče udělat, je nezájem o dítě jako o člověka. Z něho pak pramení většina dalších potíží a nešvarů ve výchově. Podívejte se na retrospektivní statistiku Sdružení Linka bezpečí, kdy respondenty byli lidé ve věku 18 – 44 let. Psychickou nepohodu až týrání zaznamenalo doma 70 % tázaných! A k nejčastějším formám patřilo:

• chování dospělého vyvolávající pocit zbytečnosti a méněcennosti (63,6 %),

• pocit, že dospělá osoba nebere dítě na vědomí (59,5 %),

• znehodnocování myšlenek a pocitů dítěte (48,1 %),

• ponižování (37,6 %),

• omezování v kontaktu s kamarády nebo jinými blízkými osobami (29,4 %),

• nadávky, vulgární oslovování ze strany dospělého (27,8 %),

• opakované vysmívání se dítěti (27,2 %),

• pocity strachu či hrůzy vyvolané chováním dospělého (21,9 %),

• opakovaná lhostejnost dospělého k dítěti (21,6 %).

(zdroj: http://old.linkabezpeci.cz/webmagazine/articles.asp?idk=216&ida=52)

Tato alarmující čísla jsou apelem na všechny rodiče. Neexistuje žádná univerzita rodičovství, všechno se učíme za pochodu, ale o to pečlivěji bychom měli své kroky rozmýšlet. Mějme na paměti, že děti jsou naše zrcadlo, radost i budoucnost. Nechceme od nich přece nikdy slyšet: „Nechci se ke svým dětem chovat tak, jako se naši chovali ke mně.“