Teenager a jak může online chování ovlivnit jeho budoucnost

Internet využívá drtivá většina puberťáků k zábavě, komunikaci (a něco málo i ke studiu). Ale to, co se může jevit jako naprosto nevinný status na sociální síti, může být rozhodujícím faktorem v budoucnosti – například při žádosti o práci. Co bychom jako rodiče měli o online světě vědět a jak bychom to měli vysvětlit našim dětem?

Internetové a technologické znalosti a schopnosti našich dětí často mnohokrát převyšují ty naše, a to je v pořádku. Co ovšem v pořádku není je to, když jakožto rodiče online život našich dětí ignorujeme. Bohužel, sami bychom měli získat povědomí o tom, co se na internetu děje, a jak zabránit našim dětem, aby se účastnily něčeho špatného. To, že jsme sami vyrostli v úplně jiném světě, neznamená, že si toho současného nemusíme všímat.

• Náš online život může ovlivnit (a ovlivňuje) náš život pracovní. Skoro každý náborář, personalista, HR specialista a podobně si při posuzování životopisu člověka, který se uchází o práci, proklepne jeho veřejně dostupné online informace, a to včetně sociálních sítí. A na nich je toho veřejného víc, než bychom si mysleli.
• To zmůžete zkusit sami. Otevřete si v prohlížeči anonymní okno (abyste nebyli nikde přihlášení a mohli se podívat na profily svých dětí očima cizího člověka) a vyhledejte si jméno vašeho dítěte. Podívejte se na jeho facebookovou zeď a uvidíte to, co uvidí personalista nebo kdokoliv cizí.
• Proč je to důležité? Okolo sedmnácti osmnácti let už může vaše dítě reálně zvažovat, kam se bude hlásit do práce, pokud ho nečeká vysoká škola. A všechno, co vypublikuje online, se může projevit na rozhodování, jestli ho do práce vezmou, nebo ne.

Nepublikuj něco, co by někdo neměl vidět. Ať už jde o jednoho kamaráda, rodiče, nadřízeného atd. Dítě by se mělo vždy samo sebe zeptat, jestli je v pořádku to, co publikuje. Mimochodem není ojedinělé, že někdo dostane vyhazov za to, co zveřejní. Když se jeden den hodíte marod a voláte do práce, že jste vlastně na umření a vážně nemůžete přijít, a ten samý den večer vypublikujete fotografie z velké party (nebo jste na nich označení), může to zavánět dost velkým průšvihem.

Neignorujte nastavení soukromí. Defaultní, tedy výchozí nastavení je většinou ve prospěch zveřejňování příspěvků co nejdále. Věnujte chvíli zjištění, co všechno se dá na sociálních sítích nastavit – kdo uvidí příspěvky, kdo může vkládat příspěvky na vaši zeď atd. je toho hodně, ale můžete tak předejít vystavování informací cizím lidem. Například – máte kamarády, kteří vás neustále někde označují? A víte, že můžete vzít ostatním pravomoc to dělat? A udělejte to co nejdřív, protože ve většině případů nemůžeme aplikovat změny na již publikované příspěvky.

Sociální sítě nejsou zas až tak špatné. Zakázat je nemá cenu a ani to není vhodné, bez nich se dnes skoro nikdo neobejde. Navíc sledováním správných skupin, lidí nebo organizací se můžou děti dozvědět spoustu věcí. Například prostá vyhledávací formulka „How to…“ (doplňte cokoliv) nám zajistí, že si zjistíme, jak uklidit domácnost nebo jak přistát s letadlem. Dokumenty, návody a poučení jsou všude kolem, ne jen hrozby.

Všechno může být veřejné. Co se jednou ocitne online, může být veřejné kdykoliv. Když už nastavíme soukromí tak, že nikdo nesmí nic sdílet a my sami sdílíme jen se skupinou přítel, nikde není psáno, že i naši přátelé mají svůj online život (do kterého patříme) dostatečně pod kontrolou. A když už nic jiného, kdyby nám chtěl někdo doopravdy škodit, může udělat tzv. Print Screen obrazovky (ano, toto tlačítko má každá klávesnice a umí to každý telefon), udělat kopii displeje a uložit a sdílet tak informaci, obrázek nebo fotku, kterou jsme označili jako soukromou. Takže se vracíme k bodu jedna a trošku ho modifikujeme – nepublikovat, neposílat a nesdílet nic, co by nám vadilo, kdyby „uniklo“.

Naše vlastní online přítomnost. Pro bezpečí našich dětí bychom se my sami měli dozvídat více o hrozbách, nástrahách a nastaveních, které vládnou online světu. Protože děti s technologiemi sice umí, dopad a následky jejich užívání jim ale docházet úplně nemusí.