Jak poznáme úspěch, i když ho necítíme

Úspěch má mnoho podob, pro každého z nás znamená něco jiného. Pro někoho jsou to peníze, pro jiného spokojenost a klid, pro dalšího naplňující práce a vztahy. Tak jako tak všichni často bojujeme s tím, že je naše cesta k úspěchu méně viditelná, než by se nám líbilo. Možná úspěch necítíme, ne podle naší vlastní definice, ale obecně vzato... když se na sebe podíváme do zrcadla, můžeme být právem pyšní. A jak poznáme, že jsme v životě na tom správném místě?

Už se nebojíte si říct o pomoc nebo podporu. Necítíte se, že jste selhali a nikdo se o tom nesmí dozvědět. Potřebovat pomoci je lidské. A není fér od okolí vyžadovat, aby četlo myšlenky. Když potřebujeme pomoct, řekneme si o to.

Naše vztahy nejsou tak dramatické, jaké bývaly. Pamatujete si na kamarády, partnery, rodinné příslušníky, kolegy... a tak dále, kteří vám dávali zabrat? Pokud už dnes vztahy zvládáte s větším nadhledem a menším dramatizováním, je to znak uvědomělosti.

Víme, že cesta vpřed není rovná. A díky odbočkám, ztrátám, chybám a selhání víme mnohem jistěji, když jsme na ní správně. Nikdy nevíme, co je dobře, dokud nezjistíme, že něco jiného je špatně.

Přijali jsme, že něco nemůžeme změnit. Třeba chování druhých. Nebo počasí. Nemá cenu si stěžovat, že prší, protože s tím nikdo nic neudělá. Stejně tak nemáme vliv na další řadu věcí, které prostě musíme nechat být.

Změnili jsme, co jsme chtěli a mohli. Neviníme okolnosti za to, že jsme nešťastní. Víme, že toho máme v rukách mnohem více, než si myslíme. A nestěžujeme si na to, co změnit můžeme, ale nechceme – protože strach ze změny je větší, než současná mizérie.

Moc si nestěžujeme. A ne proto, že by nebylo na co. Ale proto, že víme, že je to nekonstruktivní. A taky víme, že špatná nálada přejde. Nechceme tak ve chvílích mrzutosti okolí zatížit jenom proto, abychom se hned druhý den cítili lépe. Už víme, co ze špatných věcí stojí za sdílení (a co ne).

Máme kolem sebe skvělé lidi. Vybudovali jsme si svou vlastní síť, která umí posloužit i jako záchranná. Možná už nemáme kolem sebe tolik lidí jako dřív, vztahy jsou ale mnohem kvalitnější, hlubší a trvalejší.

Umíme oslavit úspěch někoho jiného. Už víme, že cizí úspěch neznamená naše selhání. Umíme se radovat z úspěchů ostatních a nevyvolávají v nás žádné pocity závisti nebo záště.

Vytříbili jsme si standardy. A jsou vyšší. Už netolerujeme špatné chování, víme, co nám vadí a naopak, čím se chceme obklopovat.

Pustili jsme věci a lidi, kteří nám nedělali dobře. „Energetičtí upíři“, toxické vztahy, činnosti, které nás vyčerpávaly a nic jsme z nich neměli... umíme se od takových věcí oprostit? Moc dobře.

Máme věci, na které se těšíme. Vidíme před sebou světlou budoucnost, která je složená i z malých radostí. Na místě umíme vyjmenovat hned několik věcí, na které se v příštích dnech těšíme. Například na dobrou snídani, posezení s přáteli, oblíbený seriál, cvičení, procházku, klidný večer s partnerem.

Máme za sebou cíle, kterých jsme dosáhli. Uvědomujeme si, že hned několik věcí, které jsou dnes pro nás běžnou realitou, bylo dřív jen ve stadiu přání. A povedlo se.

Už se tolik nestaráme, co si myslí ostatní. Protože... proč bychom vlastně měli? Nepotřebujeme pro svá rozhodnutí ani souhlas, ani publikum.

Umíme vidět ve věcech to pozitivní. A to téměř za všech okolností. Odmítli jsme být obětí vlastního pesimismu a na všem, co se v životě děje, si umíme najít něco, co nás obohatí, posílí nebo z čeho se dokonce můžeme radovat.

Jsme víc, než jsme byli. Poslední a nejdůležitější bod. Když se podíváme sami na sebe před například pěti lety a dnes – hodnotíme sami sebe jako lepšího člověka? Je jedno, podle jakých kritérií, žádná obecná neexistují. Pokud ano, vítězíme.