Zobrazit přihlášovací formulář

Co své děti neučíme (ale měli bychom)

  • Publikováno:
Co své děti neučíme (ale měli bychom)

Naučit své děti říkat prosím a děkuji je teprve začátek. Mezi způsoby, ke kterým bychom měli naše děti vést, patří i komplikovanější strategie, zvyky které zasahují život více komplexně. Když naše dítě povedeme k „dobrým způsobům“, bude se jim mnohem lépe existovat mezi lidmi, budou sebevědomé, ale ohleduplné, respektující a citlivé. A také mnohem klidnější a spokojenější, protože vždycky budou vědět, jak udělat správnou věc.

Respekt ke starším. I když se nám to zdá jak samozřejmost, rozhlédneme-li se kolem sebe, často zjistíme, že děti se k dospělým zrovna uctivě nechovají. A přitom to není tak dávno, co mladší žáci na školách těm starším vykali. Doba se mění, dospělí lidé (a ti starší obzvlášť) dávno nejsou pro děti primárním zdrojem informací ani moudrosti, naopak, mohlo by se zdát, že rozvoj dětí v dnešním přetechnizovaném moderním světě brzdí. Hodnoty se mění a lidé tápou. Každé dítě by ale mělo respektovat své rodiče, prarodiče, učitele, dospělé osoby.

Nemuset být pořád středem pozornosti. Přijde chvíle, kdy dítě chceme vidět, ale ne slyšet. Na rodinných nebo jiných oslavách, když potkáme kolegy z práce, v restauracích a tak dále. Dítě by mělo umět poslouchat konverzaci ostatních, popřípadě ji neposlouchat, ale nevyrušovat. Malé děti jsou zvyklé na to, že se (lidově řečeno) vše točí kolem nich, ale jak všichni víme, nebude to tak napořád. Děti bychom měli učit zájem o ostatní a chování ve společnosti.

Neukazovat a nezírat. Mnoho z nás dostávalo pravidelně přes prsty, když jsme na někoho ukázali ukazováčkem. Ale jak je to dnes? Ve světě, kde se dětem dává tolik svobody, že až neví, co si s ní počít, bychom mohli usměrňovat dětskou zvědavost na hranicích zdvořilosti. Neukazujeme na lidi prstem, nezůstáváme se na ně dívat, když se nám něco nezdá. To se může týkat lidí, kteří se vymykají běžnému vzorku, například lidé jiné barvy kůže, lidé znevýhodnění, obézní, nestandardně oblečení... a my se tak vyhneme spoustě nepříjemného vysvětlování.

Být otevřený, zdvořilý a ohleduplný. Je mnohem pravděpodobnější, že se naše děti budou setkávat díky integraci, stále intenzivnější kulturní promíšenosti a dalším faktorům s dětmi znevýhodněnými, postiženými nebo dětmi jiné barvy kůže, hovořícími cizími jazyky. Zdvořilost a ohleduplnost k dětem a lidem, které jsou „jiné“, je jedna z  

Jak být dobrým hostem. Spousta dětí se navštěvuje navzájem, někdy s rodiči, jindy „na hlídání“ a podobně. My bychom měli své děti připravit na to, že každá rodina a domácnost má svá pravidla, a když jdeme k někomu na návštěvu, je slušné se jim podřídit. Pokud se u kamaráda večeří striktně u stolu v kuchyni, neměla by naše ratolest odnášet talíř do obýváku před televizi. A pak záleží na našich zvyklostech – jestli se hostiteli nosí drobný dárek, kde se zouvají boty a jestli se nosí přezůvky a tak dále.

Postavit se znamená vyjádřit respekt. Na významných událostech jako jsou svatby, pohřby, slavnosti, oficiální příležitosti, ale také třeba když vejde učitel do třídy, se postavíme. Vyjadřujeme tím respekt k tomu, co se děje, k osobám, kterých se události týkají. Stejně tak když se s někým vítáme nebo loučíme. Nezahučíme „ahoj“ aniž bychom se zvedli ze sedačky, ale vstaneme.

Respektujeme potřebu prostoru cizích lidí. Jak emocionálně, tak fyzicky. Když mluvíme s lidmi, nestojíme u nich moc blízko. Když jde někdo naproti nám, vyhýbáme se vpravo. Když stojíme ve frontě u pokladny, nestrkáme vozíkem do osoby před námi. A spoustu dalších drobných manévrovacích triků, které našim dětem ulehčí řešení fyzických situací na veřejnosti.  

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku