Když se láska vytratí Vztahy a sex

Skoro každý z nás v partnerském životě dospěl do bodu, kdy zkoušel pečlivě prozkoumat své nitro a zjistit, jestli to se současným partnerem ještě má nebo už nemá cenu. Je až s podivem, jak často zjistíme, že vlastně nevíme, co k druhému cítíme. Je to láska? Je to přátelství? Je to respekt? Nebo jde jenom o tolerovatelné soužití? Nevědět znamená nemít podklady pro rozhodnutí. A z následujících drobných znamení si můžete poskládat obrázek o trošku barvitěji.

Přestaly nám „chutnat“ společné večeře. Prostě si neužíváme přítomnost druhého, když jíme. Kdysi (a třeba ještě před měsícem) to byl hezky strávený společný čas, ale teď se nudíte a raději byste vzali jen něco do ruky a šli si po svém. A představa „rande“ na večeři? Rozhodně vás neláká a umíte si představit asi sto lepších způsobů, jak trávit čas. I kdyby to bylo o samotě před televizí.

Přestaly obavy, kde muž je a jestli je v pořádku. Je snad vrozenou dispozicí každé ženy strachovat se o svého muže. Kde je, co dělá a jestli je v pořádku (a teď nemyslíme žárlivost, ale opravdovou starost). Jakmile toto přestane a je nám vlastně celkem jedno, že nám partner nedal vědět, že se zdrží nebo že nepřijde, není to dobré. A když se rozzlobíme jenom proto, že nám to nabourává organizaci dne, nebo se dokonce těšíme na to, až mu to „vytmavíme“, rozhodně nejsme na dobré cestě.

Když rozloučení nebolí. Odjíždí partner na služební cestu? Na víkend k rodičům, na delší dobu s kamarády? Rozloučíte se a vám ani nepřijde, že se něco děje? Cítíte vlastně... nic? Nebo snad možná dokonce úlevu nebo radost, že budete mít klid pro sebe? Přesně.

Už není protagonistou fantazijní budoucnosti. Náš partner se prostě vytratí z našich představ. Znáte denní snění, představování si „co kdyby“. Pokud náš současný partner není součástí budoucnosti, byť nepravděpodobné, kterou si vysníváme, asi ho tak úplně nechceme ani v té reálné.

Zase další den. „Už je to pár let, co mi cestu zkřížil muž mého života. Byť jsem předtím měla dlouhodobé vztahy, nikdy to nebylo, jako s ním. Neváhám ani na chviličku, že je to člověk, se kterým chci strávit zbytek života, a je pár maličkostí, které mě v tom utvrzují. Například se mi nechce večer usnout, protože vím, že mě čeká několik hodin bez něho. Ale hlavně – těším se na ráno, těším se, až ho uvidím, udělá mi okamžitě radost, když je on to první, co po probuzení vidím a cítím vedle sebe.“ Jana, 40.

Zní vám to jako z nějakého moc romantického a přeslazeného filmu? Možná. Ale jako příklad to všeříkající. Když se ráno probudíte a váš partner je jen součástí protivného rána, asi není s našimi city všechno tak, jak by ve štěstí mělo být.

Když jsme samy sebou více bez něj než s ním. Odjede, není doma, máte volno, jedete pryč. A vy najednou procitnete, probudíte se, jste plné života, víte, co dělat, víte, co vás baví a věnujete se tomu. Když jste spolu, pohasnete.

Začínáme projekt „nová láska“. Představy a sny o někom jiném (a třeba naprosto imaginárním) jsou pravděpodobně nejjistější indikátor toho, že vlastně ze stávajícího vztahu chceme pryč.

Pokud se ve vztahu cítíme jako v čekárně na něco lepšího, když si říkáme – jestli tohle je všechno, co jsem od života dostlala, tak to sice není zlé, ale pokud se namane lepší příležitost, skočím po ní – asi bychom se měli zamyslet. Protože štěstí se někdy musí jít naproti, často nás v té čekárně přehlédne. Přeje totiž odvážným a připraveným. 

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
Monika K. (imann) ID 205783 (17.12.2017, 12:23)
ACHJO (destnik)
ODPOVĚDĚT
Blanka F. (formič) ID 531732 (28.12.2017, 20:03)
je to špatné, některé věci pociťuji také. Ale stále nemám jasno. Měla jsem špatné vánoce. Bojím se rozhodnutí a nové situace. Nedokážu říct ani že ho mám ráda, ani že ho ráda nemám. Bere mě jako samozřejmost, před rodinou se mě nezastane. Neřekne že mi to sluší ani že mě má rád.Neobejme ani nepolíbí.
Buď je na internetu, nebo kouká na televizi, rozbitá kytara je pro něho větší pohroma než rozbitá duše jeho ženy. Jsem zoufalá a smutná a bolavá. Jsme
spolu už hodně let. Není mi oporou. Byla jsem hodně duševně nemocná.
Musela jsem se z toho hrabat sama, protože on si nevěděl rady a tak odjížděl
ke své babičce si ode mě odpočinout. Byly to pro mě těžké roky. Cítím se hrozně sama. Neslyší mé volání o pomoc. Fakt nevím co dál.
ODPOVĚDĚT
Alena V. (Aja10) ID 56958 (5.1.2018, 9:13)
Tak to je fakt lepší se netrápit a odejít, než být s člověkem, který neumí v těžké chvíli člověka podržet. (F)
ODPOVĚDĚT
© 2004-2018 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt