Jsme takoví, jaké máme přátele

To, jakými lidmi se obklopujeme, jací lidé vyhledávají naši společnost, jak dlouho s námi lidé zůstávají a jak hluboké a vřelé s nimi máme vztahy je nejlepší zrcadlo naší vlastní osobnosti. Ať už se považujeme za introverty, extroverty nebo nevyhraněné, naše interakce s ostatními lidmi upřímně ilustruje to, jací jsme. Co o nás říkají naši přátelé, aniž by vyslovili jediné slovo?

Zkusme začít malou otázkou. Představte si situaci, ve které potřebujete pomoct. Ne utěšit, ne obejmout, ne analyzovat, ale potřebujete, aby pro vás někdo něco udělal. Jste na cestě autem ve tři hodiny ráno, auto se vám pokazí a vy se potřebujete dostat domů. Když vynecháte rodinu, komu zavoláte? A teď to zkuste obrátit. Kdo by zavolal vám? A co vy na to?

V průniku množin odpovědí na tyto dvě otázky stojí pravděpodobně přátelé. Ne známí, ne kamarádi. Protože pomoc, kterou si přátelé navzájem poskytují, není jen bezpodmínečná, ale taky nezištná. Lidově řečeno – bez zbytečných otázek a nikdo nejen nežádá, ale ani nečeká nic na oplátku.

„Přátelství, které mohlo zmizet, nebylo nikdy opravdovým přátelstvím.“

Jeroným Pražský

Toto je Achillovou patou většiny přátelských vztahů, které vznikají ve školách. Je jasné, že v jakémkoliv kolektivu se najde někdo, kdo nám přiroste k srdci, ale pořád je třeba mít na paměti, že ve třídách nás s ostatními vlastně nic nespojuje. Žádný zájem, žádné společné koníčky, prostě jen tvoříme společné vzpomínky. Které ovšem mnohdy tvoří dost dobrý základ pro přátelství, které může vydržet napořád.

Trápí vás, že se se svými přáteli tolik nevídáte? Opravdové přátelství neutrpí menší frekvencí setkání. Naopak vynikne jeho opravdovost. Vždyť jak krásný je to pocit potkat někoho po půl roce a navázat na vztah, jako byste se rozloučili teprve včera.

„Nevěřit přátelům je větší hanba, než být oklamán.“

François de la Rochefoucauld

Lidé, které si necháváme v našich životech a blízko našich srdcí, odráží to, jací jsme uvnitř my sami. Míra důvěry, kterou v lidi máme, je úměrná tomu, jakou mají on v nás. Většina vztahů je reaktivních, dlouhodobě nejde investovat do člověka nekonečné množství energie a zpátky dostávat jen špetku. Ty opravdové vztahy se vybalancují do rovnováhy, která existuje v průměru.

Je na každém z nás, jak moc se chrání před světem. Někomu se otevřít, dát mu možnost nás poznat, znamená taky dát mu do rukou zbraně potřebné k tomu, aby nám ublížil. Zdaleka se nemusí jednat jen o vztahy partnerské, zklamání od člověka, kterého považujeme za přítele, může bolet úplně stejně, jako zrada partnera. Je dobré zvažovat, komu svou důvěru poskytneme. Ale neposkytnout ji nikomu ze strachu, že by nám mohl ublížit, vede k bolestné osamělosti.

„Kdo v přítomnosti přátel pečlivě zvažuje každé slovo, bývá jen zřídka opravdovým přítelem a jen zřídka je schopen přátelství. Je třeba být dostatečně velkorysí, abychom mohli být před přáteli takoví, jací jsme. Pokud je ztratíme kvůli své nedokonalosti, je to užitečná ztráta, protože to nikdy opravdoví přátelé nebyli.“

Ewald Kleist

Mezi přáteli neexistuje odsuzování, víte vzájemně o svých chybách, a ty jsou prostě součástí vaší osobnosti, nemění nic na tom, jestli přátelství trvá, nebo ne. Může se stát, že vaše nejlepší kamarádka udělá něco, co se vás dotkne, co vás pohorší, s čím nesouhlasíte. Jaká bude vaše odpověď na otázku – mám ji o to méně ráda? Nebo je to něco, co jsme schopné probrat, pochopit a přijmout?

„Moje kamarádka se mi přiznala k tomu, že udržuje milenecký poměr se svým bývalým přítelem. To by samozřejmě nebylo nic odsouzeníhodného, ale její bývalý přítel měl za manželku naši společnou kamarádku, spolu dítě, dům a (evidentně na oko) šťastnou rodinu. Bylo mi skoro do breku, první reakce byla – chci jí dát pořádně najevo, že pro mě skončila. Jenomže… ona to nebyla pravda. Když jsem se ponořila do historie jejich vztahů, seznala jsem, že vůbec nemám právo ji jakkoliv soudit, že jsem si v jejích botách tu pověstnou míli neušla. Celé toto rozhodování proběhlo asi v půlvteřině, a to, co bylo vyřčen nahlas, byla holá pravda – nechci, aby byla nešťastná. Mluvily jsme a mluvily, obracely to ze všech stran, smály se i filozofovaly. Náš vztah to nijak neovlivnilo, lidé jsou, jací jsou, každý někomu někdy ublížil, každému bylo ublíženo, každý má slabosti a věci, za které se stydí. Takže jaképak odsoudit a odejít. To přátelé neudělají.“

Barbora, 31

Jaké máme přátele…?

• Pokud máte ve svém životě stabilní a dlouholeté vztahy, pravděpodobně spočítáte přátele na prstech jedné ruky. Během života ti jednorázoví i trvanlivější odešli, zůstali jen ti, kteří neměli nikdy být epizodní. Znáte je, oni vás a navzájem znáte hodnotu vztahu, který máte. A pravděpodobně také díky nim dobře znáte sami sebe, víte, co chcete a co nepotřebujete.
• Jestliže se ve vašem životě střídají lidé jako na běžícím pásu, pravděpodobně jste nezakotvení a nerozhodnutí, co vlastně od života očekáváte. Na tom není nic špatného, znamená to jenom to, že jste ještě neobjevili nic, co stojí za to si ponechat. Někdy je dobré vědět alespoň, co nechceme, když už nevíme, co chceme. Největší hrozbou nezakotvenosti jsou časté rány, které při styku s jinými lidmi utržíte. Nenechte se zlomit, neukrývejte své já před lidmi, nezahořkněte, neubližujte. Někdy stojí za to vydržet víc než ostatní.
• Pokud definujete ve svém okolí jako přátele desítky lidí, máte buď veliké štěstí, nebo jste natolik komplikovaná osobnost, že máte své přátele účelové. Ale pravděpodobně obojí. Co to znamená? To, co v lidech hledáte, se vám nedaří najít v jednom člověku. A tak máte skupinu přátel na sdílení všedích věcí, další skupinu na prožívání společných zájmů, další jsou ti, se kterými vás pojí společná historie… a tak dále. A vašemu srdci můžou být blízcí úplně všichni, i když každý jinak. A jak tady poznat ty nejbližší? Vraťte se na začátek a odpovězte si na položené otázky. Komu budete volat, když budete potřebovat pomoct? A kdo bude volat vám?

Nejde o to, kdo je na vaší straně, když je všechno fajn, vy nemáte starosti. Stejně, jako partneři, jsou i přátelé od toho, aby s vámi prošli dobré i zlé, nemoc i zdraví. A to všechno ukáže jenom čas. Nad přítelem nezlomíte hůl při prvním zaškobrtnutí, ale ani on ji nezlomí nad vámi. S opravdovým přítelem, mnohdy ve větší míře, než s partnerem, můžeme být sami sebou nehledě na cokoliv. Můžeme přemýšlet nahlas, udělat ze sebe hlupáka, moralizovat, nebýt fér, dělat chyby i hlouposti, kterým se společně zasmějete. Přátelé pro sebe nejsou proto, aby si navzájem dělali problémy, ale aby si ne pomáhali přestát.

A na závěr…

Dámy, dobří přátelé jsou jako dobrá podprsenka. Těžko je najít, ale když už je najdete – vždy vás podpoří, je vám s nimi příjemně, umí vás pozvednout, vypadáte díky ni lépe a jsou vždy blízko vašemu srdci.