Žárlivost? Ne, děkuji.

Někdo z nás už „z toho vyrostl“, jiný to nemá zapotřebí, další si je protějškem jistý. Ale… troufáme si tvrdit, že většina z nás na svého partnera žárlí. Ať už zdravě, nezdravě, opodstatněně nebo neopodstatněně, ať už to bereme jako projev lásky nebo jako hnací motor pro omezování, pravděpodobně ten nepříjemný pocit a stav, který nás dokáže dohnat k mnoha ne zrovna čestným činům, známe.

Z čeho žárlivost pramení?

Důvodů je samozřejmě spousta, ten nejzjevnější je, když vám partner dá důvod. A nemusíme mu zrovna pročítat mobil, abychom se dozvěděli, že nemá čistě svědomí. Stačí nesrovnalost, které si všimneme, dramatická kamarádka nebo „na vlastní oči“. Jenomže oprávněná žárlivost není ta jediná, kterou cítíme. Ale když už – netrvá moc dlouho, protože většinou se odhodláme se situací „něco dělat“.

Co tedy může za žárlivost, aniž bychom k ní měli reálný důvod? Tou první věcí je paradoxně to, že sami podvádíme nebo jsme už někdy podvedli. Přišli jsme totiž na několik zásadních zjištění. Že to je jednodušší, než jsme si původně mysleli. Mělo to na náš oficiální vztah pramalé negativní, často ale také pozitivní dopady. Prošlo nám to bez potíží. Zneužití důvěry je tak, tak jednoduché. No a hlavně – když to tak snadno prošlo nám, proč ne partnerovi? A tak jsme podezíravější…

Dalšími důvody k žárlivosti, které jdou hezky ruku v ruce, jsou strach a nízké sebevědomí. Často nám totiž v hlavě platí rovnice, že nevěra = rozch(v)od. Co bychom dělali bez partnera? Jak by to bylo s penězi? A dětmi? Dokázali bychom tu situaci unést a postarat se? Pokud dojdeme k přesvědčení, že ne, je pro nás partnerova nevěra doslova koncem světa. Pokud si nevěříme v práci, ve vzhledu a v samostatné životaschopnosti, je nevěra o dost větším strašákem, než by mohla být. Ovšem… co může za nízké sebevědomí, to už je jiný příběh.

Pět znamení, že na tom s žárlivostí nejsme zas tak zle

• Ani jeden nevidí rudě, když druhý tančí nebo flirtuje s jinými lidmi. Na svatbách, zábavách, plesech, v barech… prostě ve společnosti si klidně zatančíte s někým jiným, necháte se pozvat na skleničku. A to samé dopřáváte partnerovi. Děje se něco? Podle vás ne. Ohrožuje vás nebo váš vztah takové chování? To už vůbec ne. O nic nejde a největší přitažlivost panuje stejně mezi vámi dvěma.
• Oba máte přátele opačného pohlaví, vždycky jste je měli a nevidíte na tom nic zneklidňujícího. Výrazně diferencovaná společnost, tedy striktně rozdělená na pánskou a dámskou, není moc vztahům prospěšná. Potom každého člověka opačného pohlaví vnímáme jako narušitele a potenciální hrozbu. Pokud ale nevidíte nic zvláštního na tom, že si třeba manžel vyrazí s kolegyní na kafe, manželka se spolužákem z vysoké na víno a tak podobně, gratulujeme.
• Jste polichoceni, když lidé o vašem partnerovi říkají, že je atraktivní. Vy to víte, pro vás atraktivní samozřejmě je. Ale častá reakce na mnohdy nevinnou pochvalu partnerova vzhledu nebo chování je ostražitost. Znamená to, že dotyčná osoba by si dala říct? Že ho chce? Pokud je ale vaše primární rozpoložení po takové lichotce příjemné, cítíte hrdost na něj i na sebe, je to asi to nejzdravější, čeho můžete dosáhnout.
• Nevyšilujete, když přijde na celebrity. Když před vámi manžel pěje ódy o krásné herečce, vy zase nemusíte tutlat, že ten zajíček, co hrál v tom tanečním filmu, je zatraceně sexy… Nevadí to ani jedné straně? Dobře. Protože mód, kdy o objektivní krásce nebo krasavci neřeknete, že se vám líbí, je extrémně neupřímný. A je v pořádku, že se vám líbí i jiní lidé.
• Nejste si pořád na dohled. To, že neděláte všechny věci spolu, že trávíte nějaký ten čas odděleně, s jinými lidmi, jinou zábavou, neznamená, že si nejste stoprocentně oddaní. Důvěra a dobrý vztah nikdy neprojdou zkouškou, pokud jste si pořád nablízku.