Co na nás naši muži nesnáší

Znáte takový ten moment, když váš manžel udělá nebo řekne něco, co už udělal a řekl tisíckrát, a vy nad tím jenom převrátíte oči, zakroutíte hlavou a řeknete si: „Bože, to je takový… ňouma“. A to je pravděpodobně hodně slabé slovo, že? A víte co? My jim to děláme taky. A oni si toho všímají úplně stejně jako my. Nevěříte?

„Bože, já jsem tak tlustá.“ A dodatečné jak se to stalo, tyhle kalhoty jsem ještě loni zapnula, co si myslíš, můžu si tu sukni vzít, i když je nad kolena?... Dále doplňte sami. Proč je to štve? Zaprvé – na něco si stěžovat a nic s tím nedělat, to většinou není pánský styl. Ale to není ten pravý důvod. Je to únavné. Jak dlouho nám mají opakovat, že si vážně myslí, že jsme krásné? Že se jim líbíme? Takové perpetum mobile, kdy jejich neustálé ujišťování prostě nejen, že nepadá na úrodnou půdu a je k ničemu, ale taky je vyloženě jenom jednorázové bez dlouhodobého účinku… to se jim brzy přestane chtít.

…klademe na sebe příliš moc nároků. Zbytečně. Mnohé ženy to uslyší nerady, i když je to paradox. Myslíme si, že je třeba mít uklizeno, navařeno, nakoupeno, musíme být na každé besídce, na každém závodě nebo koncertě dětí, nesmíme si říct o pomoc a musíme to všechno zvládnout. Překvapení – nemusíme.

„Všechno je lepší než mít doma naštvanou, vyčerpanou a zničenou ženskou. Doopravdy nepotřebuju mít každý den teplou večeři a nažehlené prádlo, když je třeba, domácnost můžu obstarat sám a děti se bez mámy taky chvíli obejdou. Nevím, proč to všechny ženské dělají. Myslím, že každý chlap by raději, aby si schovaly trošku energie na večer, než jely nakoupit a upekly buchtu. Fakt.“

David, 39

Naše online realita. Je to zajímavé, ale mnoho mužů se shodne na tom, že jim vážně vadí ženský online svět a to, jak ho berou jako reálný. To, že někdo někde něco napíše, žena si to přečte a autora popisuje bezmála jako přítele, článek má za dogma a sociální sítě dokážou nahradit obyčejnou lidskou interakci, to pravděpodobně nikdy žádný muž nepochopí.

Porovnáváme se a jsme soutěživé. Zní vám to povědomě? Ta má hezčí postavu. Ta má hezčí vlasy. Ta má lepšího muže. Na ten film s manželem do kina nepůjdu, ta herečka v hlavní roli je moc hezká. Uf. Není to jednoduché být v ženské hlavě, ani trošku. A je to pravda, neustále nám v hlavě běží srovnávací program, který nás v okolí pozicuje. Pánové to vědí. A nic s tím nezmůžou. A to je štve.

Nikdy pro sebe nejsme dost dobré. Většina mužů si svých žen velmi váží a vidí všechnu tu práci, oběti a námahu, kterou rodině obětuje. A taky vidí, že v jejích očích to není nikdy dost.

„Jednou mi manžel řekl větu, která se mi hluboko vryla pod kůži. Řekl: ´Jsi úžasná. Nikdy bych nezvládl to všechno, co dokážeš. Ale prosím tě, pro dnešek stačilo, jo?´ Bylo to v situaci, kdy jsem chtěla ještě před tím, než přijde návštěva, vysát v dětském pokojíčku. Kdyby mi řekl jenom tu druhou část, byla by to hádka, byla jsem unavená a napružená. V ten moment jsem se ale rozbrečela jako malá holka. Došlo mi, že ten nevděk mu vkládám do hlavy já sama, že úkoly si na sebe hrnu ve větší míře taky sama a on by možná raději, abychom si spolu chvilku popovídali. Ubrala jsem. A je mi… nám oběma líp.“

Barbora, 31

Když se vyčítavě díváme. …oni fakt nemůžou za to, že my jsme ty, které rodí děti. Prostě příroda. I kdybychom je zabily, nic to nezmění na faktu, že naše role na světě jsou prostě úplně jiné. Podstatné ale je, že ty role jedna bez druhé nefungují. A když oba můžete říct, že děláte, co je ve vašich silách pro své děti, pro sebe navzájem a zároveň se nezdravě neobětujete, je všechno v naprostém pořádku.