Všechno vás unavuje? Možná je to proto…

Vyčerpávají vás běžné každodenní aktivity? Nemůžete se pořádně probrat a soustředit ani po dvou šálcích kávy? Nepomůže vám dostatek spánku, protože tělo není to, co je vyčerpané? Pokud se nemůžete donutit pořádně do práce, do domácnosti do komunikace nebo péče o ostatní, všechno zvládáte jen s vypětím sil a vyčerpání je vaším průvodcem od samého ráno až po ulehnutí, možná za to můžou věci, které by nás ani nenapadly. Co například?

Prostě se necítíme sami sebou. Leží na nás tíha, jejíž příčinu se nám nedaří objevit, natož odstranit. Často si ale své vlastní pocity štěstí sabotujeme sami. Maličkostmi, které bychom za abnormální ani nepovažovali, ale při „správné“ souhře okolností unavují duši, vyčerpávají tělo a berou nám energii.

Přítomnost některých lidí je toxická. Ať už to jsou přátelé, členové rodiny nebo kolegové, určitě to znáte – někteří lidé vám prostě berou energii. Jejich přítomnost je totiž nevyrovnaná, neužíváte si s nimi tolik zábavy, kolik vám způsobují starostí (i když si na ty své jen stěžují). I když v tom z jejich strany nemusí být nutně zlý záměr, je třeba si říct, že je v životě nepotřebujete – a oni vás taky ne. Protože s řešením jejich problémů jim nepomáháte, oni je vyřešit vlastně ani nechtějí, jen na vás přenášejí svou vlastní negativní energii. Jim je (možná) lépe, vám hůř. Ale nic se reálně nemění. Proto je třeba styk s nimi omezit.

Cítíte zášť a neodpouštíte. Naučit se, jak odpustit, je jedna z největších schopností pro vlastní klidnou mysl. Odpuštění se neděje kvůli těm, kteří vám ublížili, ale kvůli vám samotným. Neměli bychom zapomínat, neměli bychom se nepoučit, ale měli bychom odpustit. Ať už těm, kteří vám nepopřáli k narozeninám, nebo těm, kteří změnili vaši životní cestu. Zažít, poučit se, nedopustit, aby se to opakovalo, ale odpustit a nechat být.

Slibujete, ale sliby nedržíte. Prostě nemůžete. Ať už slíbíte, že se stavíte na návštěvu za babičkou, i když víte, že nebudete mít čas, nebo že udržíte tajemství a večer už ho vykládáte kamarádce… porušené sliby jsou věc, která nám vysává energii. A to hned trojím způsobem. Vynakládáte energii, kterou nemáte, na to, abyste ho mohli splnit. Máte špatný pocit z toho, že jste ho nesplnili. A tím, že jste ho nesplnili, si ničíte pověst. Všechno špatně.

Neplatíte včas účty. Ano, ty reálné. Dlužit někomu peníze je velká psychická tíha, ať už je to energetická společnost nebo kamarádka. A s dluhy u blízkých lidí se to má ještě hůř. Abyste se vyhnuli nepříjemným situacím, raději se s nimi přestanete stýkat… A pak už se to s vámi veze. Když už dlužíte a dluh nemůžete splatit najednou, stanovte si splátkový kalendář. Každá stovka se počítá jako krok správným směrem!

Snažíte se mít všechno pod kontrolou. Neustále se díváme vpřed a snažíme se predikovat, co velkého se stane. A ideálně na tom i pracovat. Kdy se nám narodí dítě, jak budeme postupovat v práci, stále před sebou vidíme něco „až“. A potřebujeme mít přehled o všem, co se děje. Málokdy necháváme věci plynout, často se ani neohlédneme za malými radostmi.

Snažíme se potěšit ostatní, ale ne sebe. Tohle znají úplně nejlépe mámy na celém světě. Ale špetka takové vlastnosti je v každém z nás, ať už máme rodinnou roli jakoukoliv. Chtěli bychom se rozdat, z různých příčin. Buď jsme závislí na tom, co si o nás myslí ostatní, nebo si říkáme, že když všem ukážeme, jak se chovat pěkně, budou se tak chovat i oni k nám, nebo je náš altruismus prostě natolik silný, že si nemůžeme pomoct. A spoléháme na to, že to hezké nám v životě zařídí ostatní (stejně, jako to zařizujeme my pro ně). Jenomže občas je třeba mít na prvním místě sebe. A uvědomit si, že to zdaleka neznamená být sobecký.

Zapomínáme, jak je důležité být zdraví. Někdy si prostě povolíme uzdu a dopřáváme si o trošku víc jídla, cigaret a alkoholu, zato méně pohybu, než bychom měli. Když nevěnujeme pozornost tomu, jak se naše tělo cítí, časem nám to vrátí i s úroky.

Jsme zajatci vlastních strachů. Protože věc, které se v životě většina z nás obává, je konfrontace. Strach je zvláštní věc – velmi často se obáváme něčeho, co se vlastně nestalo, neděje, jenom má potenciál se stát (a to často výlučně v naší hlavě). Černé myšlenky obav nás často paralyzují a šikanují od rána do večera. Někdy je mnohem lepší postavit se sami za sebe, než čekat, až náš strach přejde, vyřeší se sám nebo než si k nám najde cestu.