Co bychom měli přestat očekávat od ostatních. Okamžitě.

Za jedna z největších zklamání, jaká v životě prožíváme, si překvapivě můžeme tak trochu sami. Nenaplněná očekávání jsou totiž věc, která nám umí nejen zkazit den, ale i člověka. Jenomže za to, co od ostatních očekáváme, jsme zodpovědní my sami. Nároky, které na ostatní klademe, jsou založené na našich zkušenostech, výchově a osobnosti, ne na objektivních faktech. Proto bychom se možná měli na chvíli zastavit a uvědomit si, co vlastně po ostatních chceme, jak to vyžadujeme a jestli to dostáváme.

...jestli náhodou není na čase svá očekávání zmírnit nebo úplně hodit za hlavu a brát prostě ostatní takoví, jací jsou.

Děláme to téměř všichni. A přitom bychom nemuseli... vyhnuli bychom se mnoha a mnoha zklamáním, která nás vyčerpávají a dávají nám o něco málo pesimističtější pohled na svět, lidi i vztahy. S jakými očekáváními bychom měli přestat...?

...že ostatní žijí podle stejných standardů, jako my. Nežijí. Když přijde na to, co naše standardy formovalo, můžeme zmínit rodinu, přátele, školy, sociální i ekonomické prostředí. Měli jsme tato zázemí všichni stejná? Ani zdaleka. Spousta z nás považuje za „dobré vychování“ něco jiného, stejně tak máme jiné standardy, zvyky a představy, když dojde na bydlení, komunikaci, vztahy. To, co je normální nebo automatické pro nás, zdaleka nemusí být pro všechny. A co je na tom tak překvapivého? Že je to naprosto v pořádku.

...že ostatní budou souhlasit s tím, co říkáme. Myslíte si, že když si kolem sebe vytvoříte skupinu lidí, rodiny, loajálních přátel atd., že to automaticky znamená, že spolu budete vždy a ve všem souhlasit, nebo se tak aspoň tvářit? Naopak! Bezpečný kruh ať už rodiny nebo jiných blízkých znamená místo, kde můžete bezpečně projevit a prodiskutovat svůj názor. A oni ten svůj. A tak se vzájemně poznávat a obohacovat. Oponentura je dobrá věc!

...že budou dokonalí. Je možné, že patříte k lidem, kteří na sebe mají vysoké nároky. V práci, ve vztazích, v domácnosti. Opět – neznamená to, že je to jediná správná cesta. Vysoké nároky na sebe sama s sebou občas nesou také nároky nereálné. A ty v nás budí stres z jejich nesplnění. Ne každému taková míra stresu stojí za to (například čerstvé matky, které si vypěstovaly chronický únavový syndrom, protože měly pocit, že musí mít perfektně obhospodařenou domácnost, manžela, svůj vzhled a tisíc dalších věcí. Kdo může zhodnotit, co je dobře?).

...že čtou vaše myšlenky. Někdy se chováme v naprostém nesouladu s našimi vnitřními pochody. Něco řekneme a myslíme to jinak, tvrdíme, že něco nechceme, přitom po tom toužíme. Je to běžné, ale je to dvojsečné. Protože ani to, že jsme schopni tuto formu „přetvářky“ sami u ostatních rozeznat, neznamená, že toho musí být schopni (nebo k tomu ochotni) všichni. Přizpůsobit se tomu, co říkáme, i když to tak nemyslíme, je často pro ostatní mnohem jednodušší a pohodlnější. A navíc – můžou nás brát vážně!

...že nám ve všem porozumí. „Nesuď nikoho, dokud jsi neušel míli v jeho botách.“ Stejně, jako my máme právo nerozumět ostatním, mají oni právo nerozumět nám. Motivace a příčiny našeho chování známe jen my sami, ostatní mohou, ale nemusí.

...že nás vždy podpoří. To souvisí snad se všemi ostatními body. Ostatní nám mohou věřit, když říkáme, že je všechno v pořádku. Nemusí našemu problému rozumět nebo je podle svých standardů ani nepovažovat za problémy a tedy ani nepovažovat pomoc za nutnou. Navíc... co mají dělat opravdoví přátelé, vždy souhlasit a podpořit nebo třeba i nesouhlasit a oponovat?

...že se k nám budou chovat stejně, jako my k nim. Protože není jejich povinnost nic oplácet, vracet ani si nás předcházet. Vše, co děláme pro ostatní, bychom měli dělat bezpodmínečně a bez očekávání, že se nám to jednou od těch samých lidí vrátí. Zdaleka to nemusí být pravda... a ani to nemusí nutně znamenat nic špatného.

...že budou stejní, jako byli dříve. Všichni prožíváme, zažíváme, získáváme zkušenosti, měníme se. A proto ani ostatní nemusí být pořád stejní, jako byli před deseti lety... a vlastně ani před rokem. Je normální, že se lidé mění a v průběhu života si více nebo méně vyhovují s jinými lidmi.

...že budou pořád poblíž. Určitě znáte vztahy typu „navždy“, které se smrskly na „ano, známe se“. Takový osud potkává nejčastěji vztahy vzniklé v umělých kolektivech, jako je škola nebo práce. Ale ani nejbližší přátelé nemají povinnost být tady vždy pro nás – mají naprosto volnou ruku v tom, kdy upřednostní své vlastní potřeby nad těmi našimi. Ani v případech, kdy jsme si s někým blízkým na delší dobu sešli z očí, nemusí být fatální. Po čase se potkáme a navážeme, jako bychom se rozloučili včera.