Naučit se znovu milovat

Všichni víme, co všechno může úsměv na tváři a sebevědomé vystupování ve skutečnosti schovávat. To, že se kolem nás prochází lidé, přátelé nebo rodinní příslušníci, známí, blízcí i vzdálenější, s úsměvem na tváři, zdaleka neznamená, že jsou šťastní. Pokud jsme si někdy prošli velkým zklamáním v lásce, asi jsme ten pocit chtěli co nejrychleji zapomenout. Jenomže – ono to nejde. A každá další rána znamená, že se před budoucností budeme více schovávat.

Potřeba k někomu patřit se pojí s potřebou pocitu bezpečí, to jsou základní lidské touhy, které, když zůstanou nenaplněné, nám můžou způsobit strádání stejně jako hlad nebo žízeň. S touto touhou se pojí potřeba důvěry vybudované mezi (v tradiční společnosti) dvěma lidmi. Jenomže důvěru získat je strašně těžké, naopak ztratit ji je jedna z nejsnadnějších věcí na světě. Můžeme odpustit, můžeme jít dál, ale nezapomeneme. A každé další zklamání bude rozhodovacím faktorem pro každý další vztah. Je to ale fér?

Nikdo z naší budoucnosti nemůže za naši minulost

Když je naše srdce roztříštěné na milion malinkých kousků, nikdy ho nedáme dohromady tak, jak bylo. Každá zkušenost (i ta dobrá) z nás dělá trošku jiného člověka. V čem děláme chybu? Generalizujeme. Máme strach, že ten další nám provede to samé co ten minulý. A někdy je to více naše vina, že se to stane, než jeho. Když partnerovi podsuneme naše obavy, zkušenosti a vlastně tipy a triky, jak nám ublížit, zvyšujeme pravděpodobnost, že se to stane. Když nám partner řekne, že jeho bývalá partnerka nevařila a nestarala se o domácnost, že mu to vadilo a posléze to vedlo také k rozchodu (jako bychom měli uvěřit, že to byl jediný důvod), budeme se cítit zavázaní tím, že my to dělat musíme – přece nechceme, aby se s námi rozešel taky. A, pokud nám to není vlastní, bude v nás narůstat frustrace z toho, že jsme se nechali zatlačit do pozice, která nám není komfortní. Je to vina partnera? Částečně. A naše? Tak to určitě.

Protože každý vztah je jedinečný, co platilo dříve, nebude platit teď. Trávení volného času, humor, společné prožívání, sex. Co se nám líbí s jedním, s druhým nemusí fungovat, ale zato přijdeme na naprosté novinky. A co z toho vyplývá? Že bychom ke každému vztahu měli přistupovat otevřeně a začínat takzvaně s čistým štítem. Což je ale rok za rokem náročnější.

Až když jsme připraveni

Existuje status takzvaných vztahových převozníků. Je to zpravidla první vztah (většinou velmi nezávazného rázu), který následuje po rozpadlém vážném. Na těchto lidech si vybijeme svou křivdu, jsou nám v podstatě jedno; a je to velmi nevděčná role. Důležité ale je se s křivdou vyrovnat, dopřát si čas na zahojení ran a nechtít po nikom druhém, aby nám je ošetřoval.

Čas je lékem na skoro každé trápení. Proto bychom, pro dobro vlastní i dobro našeho potenciálního partnera, neměli skákat z jednoho vážného vztahu do druhého, protože v takovém případě nemáme čas pro to okřídlené „poučit se“. Ale především se zahojit a vydat se dopředu s novým odhodláním a důvěrou – protože bez ní budeme nešťastní. Bohužel, klíč ke spokojenosti nenacházíme nikdy v tom druhém, jenom sami v sobě. Musíme vědět, co sami chceme, ale i co nabízíme. Teprve potom přestaneme důvěru testovat od prvního okamžiku, přestaneme podezírat a hlavně – přestaneme se bát, že se znovu zklameme. Možná se tak stane, ale kdo bychom byli, kdybychom nevěřili?