Zobrazit přihlášovací formulář

Jaké je doopravdy zažívat záchvaty úzkosti

  • Publikováno:
Jaké je doopravdy zažívat záchvaty úzkosti

Úzkosti spousta lidí chápe jako stav, který ovlivňuje naši mysl. Je to strach z věcí, které tady sice ještě možná nejsou, ale úplně klidně by mohly být... třeba nás nenechávají spát účty, které sice jsou zaplacené, ale je možné, že příští měsíc na ně nevybude, pokárání šéfa v práci, který je sice s naší prací spokojený, ale co když uděláme něco špatně, reakce našeho partnera na to, když se nám nepodaří zítřejší večeře. Úzkost se ale projevuje velmi často také na těle. A to ne zrovna v dobrém.

S těžkým srdcem musíme přiznat fakt, že úzkosti a jiné formy psychických potíží jsou čím dál tím víc součástí každodenního života stále větší skupiny lidí. Jsou důsledkem stresů, na které si myslíme, že už jsme si zvykli, tlaků, které na nás vyvíjí jak společnost, tak očekávání nejbližších i nás samotných. O tom, co vlastně úzkosti jsou, co to znamená – úzkostná porucha a o tom, jestli jsou úzkosti spíš povahovým rysem než nemocí si můžete přečíst v obsáhlém a informativním článku, který jsme vám přinesli už dříve.

Úzkost, tělo a akutní záchvat

Úzkosti a úzkostná porucha jsou velmi, velmi široký pojem. Zahrnují v sobě celou škálu psychických stavů – od fobií po posttraumatickou stresovou poruchu. Obecná úzkost je ale stále častější diagnózou. Projevuje se konstantními psychickými stavy, které můžeme popsat jako „neustálé obavy“, ale také řadou fyzických projevů. Protože co úzkosti vytvářejí? Stres. A co dělá stres našemu tělu? Škodí.

Úzkost může mít svou akutní formu. Od panického záchvatu po reakci na předmět naší fobie. Ale někdy se takový záchvat může dostavit naprosto nečekaně, jen tak, což je takový malý bonus k už tak velmi obtížně vysvětlitelné, ale přesto omezující a extrémně nepříjemné poruše. CO zažívá člověk ve stavech akutní úzkosti? Vezměme to hezky od hlavy k patě.

  • Bolest hlavy, závrať, rozmazané vidění.
  • Zakoktávání, zalykání se.
  • Stažené hrdlo, potíže s dechem, dušnost (pocit, že ne nemůžete „dodechnout“).

„Mám mladšího bratra, kterému byla diagnostikována panická porucha. Z mnoha rodinných důvodů se stalo, že jsem na to, abych se o něj starala, zůstala v době jeho největší krize sama. Tehdy mu bylo 16 let, a když ´to na něj přišlo´, bývala jsem strachy bez sebe. Složil se na zem, zlomil se v pase, brečel, nemohl dýchat, přerývaně opakoval slova ´já to nevydržím´. Nejtěžší bylo zachovat v takových momentech klid. Postupně jsem zjistila, že slova moc nepomůžou. Mohla jsem donekonečna opakovat, že to bude dobré, ale to situaci spíš zhoršovalo – pochopila jsem, že v takových stavech mu nepřijde možné, že by něco mohlo být lepší. A tak jsem postupně vypracovala systém konkrétních kroků a požadavků, které je třeba v takových případech podniknout. Kéž by byl v té době internet, abych si mohla zjistit víc a lépe, než jen metodou pokus – omyl. První věc byla něco jako potvrzení jeho pocitů, klekla jsem si k němu a řekla, že pokud se potřebuje vybrečet a vykřičet, ať to udělá, že ho chápu. Pak jsme střídavě chodili buď k otevřenému oknu nebo ledničce, podle toho, kde byl chladnější vzduch, někdy byly třeba i studené obklady. Celou dobu jsem na něj mluvila, vyvinula jsem si speciální ´uklidňující hlas´, který byl o poznání nižší než můj normální. Myslím, že hodně fungovala monotónnost a vlastní zvuk, ani ne tolik to, co jsem říkala. Postupně jsme se uklidnili fyzicky a vždycky jsem si vyčíhla dobu, kdy bylo na místě obrátit to v legraci, což bylo naštěstí s pubertálním klukem celkem jednoduché, stačilo použít pár sprostých slov. Naštěstí jsme časem začali docházet k doktorovi, bratra zamedikovali a jeho život se postupně měnil k lepšímu. Ale doteď, když jeho nemoc udeří (a naštěstí pro něj už to není častěji než jednou za pár měsíců), volá bratr mi a já pokaždé automaticky snížím hlas, mluvíme, on si dojde k oknu nebo ledničce a po chvíli už se společně smějeme nějakému hodně hloupému fórku. Legrace to ale není a byla bych moc ráda, aby si to uvědomilo více lidí.“

Barbora, 57

  • Návaly horka, pocení, rudnutí ve tvářích.
  • Bolest na hrudníku, nepravidelné bušení srdce, přecitlivělí jedinci mohou být přesvědčení, že zažívají infarkt.
  • Může se objevit mravenčení v končetinách nebo ve tváři.
  • Akutní potřeba na záchod, včetně nenadálé plynatosti.
  • Bolest svalů, akutní svalová únava.
  • Zeslábnutí končetin, podlamování kolen, třes v rukách.
  • Spousta individuálních projevů.

Úzkost tedy zdaleka není jen něco, co se týká naší hlavy a myšlenek. Naše tělo je ovlivněno také a málokdy se setkáme s pochopením těch, kdo takové stavy neznají. Pokud máme v okolí někoho, kdo úzkostmi č jejich formami trpí, měli bychom se snažit být o něco tolerantnější, než jsme. Pokud je zažíváme my sami, musíme pochopit, že bolest, která není vidět, je těžko k pochopení – a proto je třeba s našimi nejbližšími ve stavech klidu o našich problémech mluvit, snažit se jim to vysvětlit co nejsrozumitelnější cestou. Úkol udělat vstřícný krok je na obou stranách.   

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Kategorie