Zobrazit přihlášovací formulář

Přestaňte se červenat a přijměte kompliment!

  • Publikováno:
Přestaňte se červenat a přijměte kompliment!

„Tobě to dneska ale fakt sluší!“ „Ale, prosím tě, to se ti jen zdá.“/“Jako že normálně vypadám blbě, jo?“/“Byla jsem u holiče, on ti je tak strašně šikovný, stříhal a barvil mě asi tři hodiny...“ A tak dále. Naše generace (plus mínus pár let) byla vychována v přesvědčení, že sebevědomí, ani ne nutně vysoké, se prostě nenosí. Hlavně nevypadat namyšleně, hlavně, aby si o nás někdo náhodou nemyslel, že jsme si vědomi vlastních kvalit. Hodí se nepřiměřená sebekritika, tak nás nikdo neodsoudí. Jenže...

Stačilo narodit se v letech 90+ a všechno by bylo jinak. Takzvaní mileniálové sice mají svých problémů dost, ale nedostatek sebevědomí k nim nepatří. Každopádně my, starší ročníky, tak nějak většinou chválu okolí neumíme přijmout.

Naše tvrdohlavé odmítání nebo zlehčování komplimentů buduje obraz nízkého sebevědomí, nejistot a úzkostí ohledně našich silných stránek, ať už talentů, vzhledu nebo úspěchů. Často se cítíme, že přijetím komplimentu budeme působit namyšleně, čímž se dostáváme do začarovaného kruhu nejistot a jejich nevyvracení.

„Neumím přijmout kompliment. Ale zároveň po něm toužím. Když se ho snažím zlehčit nebo nad ním mávnu rukou, jediné, co ve skutečnosti chci, je, aby mě ten dotyčný ujistil, že to myslí doopravdy vážně. A já to mohla, s největší pravděpodobností, zlehčit znova. Je to nepříjemné... a asi na obě strany. Navíc, když mi někdo pochválí vlasy, první, co mě napadne, je, kdy jsem si je myla a jestli to náhodou nemyslí ironicky. A taky si hned vzpomenu na odrosty a krepatění, silný vítr nebo škaredou gumičku. Je to k vzteku, chtěla bych to mít v hlavě jinak.“

Jarka, 37

Co říkáme, ale neměli bychom?

Děkuju, kadeřník/stylista/kosmetička/kamarádka, která nám vybrala outfit... je fakt šikovná. Přijmout kompliment, ale zase ujistit jeho původce, že to absolutně není naše zásluha. Na vážnější notu, můžou vás pochválit v práci, ale vy „svedete“ úspěch na náhodu, štěstí nebo kolegy. Poznáváte se? Snad ne. Ale pokud ano, zkuste se příště kousnout do jazyka a poděkovat. Jenom poděkovat.

To není pravda. Pokud se vám někdo rozhodne připomenout (ne podsunout!), jak skvělí jste, zvažte, co se děje v jejich hlavě. Proč to říkají? Chtějí být milí. Chtějí vám zlepšit náladu. Doopravdy oceňují, co jste udělali, jakou snahu jste do něčeho vložili. Nebo prostě jen poukážou na fakt, že příroda a genetika to s vámi myslela dobře. A stojí jim to za to říct nahlas, i když by si to mohli nechat pro sebe. Nebo si ani nevšimnout. A místo toho, abychom poděkováním a úsměvem ocenili jejich snahu, začneme se s nimi hádat. To od nás není hezké. Pokud je to třeba, můžeme si tajně doma zkoušet reakce na komplimenty. A až budeme se skromným „děkuji“ spokojení, můžeme začít přidávat po špetkách toho sebevědomí.

Fakt? Myslíš? Přijetí komplimentu často považujeme skoro až za nezdvořilé, za nedostatečně pokorné. A tak dáváme druhému možnost to přeformulovat do pro nás přijatelnější podoby. Abychom nemuseli znít namyšleně. A toto se týká především žen, které byly vychované ve víře, že ženskost znamená být slušná, milá, pokorná a hlavně ne moc namyšlená nebo vyčnívající z davu. A přesně o tom komplimenty jsou, dělají nás jedinečnými. Cílená a specifická pochvala je vždycky lepší než nějaká obecná. A tak s ní trošku bojujeme.

Nevíš, o čem mluvíš, tak nehodnoť. Když zvládneme práci rychle a dobře a někdo nás pochválí. C mu odpovíme? Prosím tě o nic moc zase nešlo, to nebyla taková věda. Jediné, čeho tím docílíme, je, že svou vlastní cenu shodíme v očích toho, kdo nás chtěl pochválit. A ještě u něho uděláme hlupáka, který mluví o něčem, čemu nerozumí.

  • Pokud se nenaučíme komplimenty přijímat, stane se nevyhnutelně jedna jediná věc. Přestaneme je dostávat. Protože lidé nám komplimentem chtějí něco dát, dobrý pocit, pochvalu, jistotu, že si všimli. A když jejich snahu dávat budeme neustále sabotovat naší neschopností přijímat, přestane je to bavit a přistoupí na sebeobraz, který jim sami předkládáme. A pokud chceme odmítnutím komplimentu dosáhnout ujištění, že byl myšlen vážně, měli bychom se zamyslet. Proč by nám někdo říkal něco hezkého, co by nemyslel vážně? Možná nás pár důvodů napadne, ale pádné ani běžné určitě nejsou. Takže příště, až vás někdo za něco pochválí, ať už se budete cítit jakkoliv, zhluboka se nadechněte, usmějte, klidně i trochu začervenejte a řekněte prosté „Děkuji!“

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku