Zobrazit přihlášovací formulář

Když potřebujeme být sami

  • Publikováno:
Když potřebujeme být sami

I ti největší extroverti mezi námi se dostanou sem tam v životě do situace, kdy prostě potřebují oddech od lidí, urovnat si své vlastní myšlenky, nabít energii, nebýt k dispozici. Životní cesty jsou často velice únavné a někdy je přemíra společnosti na škodu. K čemu je samota dobrá a jaké je její nebezpečí? Jak poznáme, že jsme se od lidí odstřihli moc nebo na moc dlouho?

„Mívám svá asociální období. Normálně jsem pořád obklopená lidmi, rodinou, přáteli, kolegy a klienty. Ale sem tam, třeba jednou za rok, rok a půl, mi prostě dojde energie. Zničehonic začnu cítit, že se potřebuju odstřihnout. Je to velmi těžké okolí vysvětlit, když se mi to stalo poprvé, prostě jsem nebrala telefony a neodpovídala na zprávy několik týdnů. Pak bylo extrémně těžké to všem vysvětlit, naštěstí ale pochopili, i když já sama jsem tomu moc nerozuměla. A táhne se to se mnou celý můj dospělý život. Někdy potřebuju víkend sama pro sebe, někdy měsíc. Ale už se znám, tak dávám lidem vědět dopředu.“

Jitka, 36

Každý potřebu být sám definuje jinak. Někomu stačí pár hodin, někomu v extrému měsíce. Samota má nespočet výhod a naučit se trávit čas sami se sebou je něco, co je v životě vlastně nedocenitelné.

  • Zjistíme, co nás opravdu baví, jak chceme trávit čas nezávisle na ostatních.
  • Najdeme svůj režim, jak v jídle, spánku, distribuci pracovního i volného času, poznáváme svou biologii.
  • Utříbíme si myšleny. Přemýšlet a nebýt u toho rušen je čas od času vynikající nápad, často také jediný, který nám může pomoct. Rozebírat své psychické stavy nebo problémy s mnoha lidmi nás v nich nakonec může uzamknout a my se z nekonečného cyklu povídání a rozebírání nedostaneme. Někdy pořádný rozhovor jeden na jednoho (a oběma myslíme sami sebe) je to, co doopravdy potřebujeme.
  • Máme čas poslouchat své tělo i svou mysl, obojí kultivovat a o obojí pečovat.

Všeho moc škodí

A o tom by nám povyprávěli všichni ti, kteří jsou sami ne z vlastní vůle. Nedobrovolná samota je propast, do které se propadáme čím dál hlouběji a je těžší a těžší se z ní dostat. Pro ty z nás, kteří se uzavírají do sebe dobrovolně, existuje několik nebezpečí, kterým se vystavujeme, jsme-li sami moc dlouho.

  • Problémy rostou. Jsme po rozchodu, ztratili jsme práci, jsme emocionálně nebo jakkoliv vyčerpaní, přišli jsme o někoho blízkého? Ano, potřebujeme čas si od všeho odpočinout, nabrat síly a vyrovnat se s novou situací. Ale když překročíme určitou hranici délky samoty (a tu můžeme mít každý jinou), začnou problémy v našich hlavách růst. Nedostávají se k nám nové podněty, nemáme informace z vnějšího světa, a tak si ty, které máme, začnou žít vlastním životem. Když se uzavřeme na moc dlouho, začneme být zahořklí.
  • Ztratíme perspektivu. Naše myšlenky se velmi často stanou monotematické, stejně, jako když o svých potížích mluvíme s velkým množstvím lidí – jedeme pořád dokola to samé. Ale místo, abychom získávali reakce, jen sami sebe utvrzujeme v přesvědčeních, která jsme vymysleli zase a opět my sami. Ztrácíme objektivní náhled na situaci, neumíme si problém zařadit do perspektivy vlastního života, našeho kontextu. A jak narostl, tak může přerůst a vytratit se z reality.
  • Společnost potřebujeme. Nic naplat, člověk je tvor společenský. A i když naše potřeba společnosti jiných lidí vypadá jako něco, co rozhodně momentálně neexistuje, skutečnost poznáme, až to vyzkoušíme. Když se uzavřeme do sebe, první návštěva, telefonát, posezení s přáteli či jakákoliv jiná socializace, nás překvapí tím, jak dobře se po ní budeme cítit. Možná si uvědomíme, že potřebujeme ještě trochu času více o samotě, ale obecně zjistíme, že jsme vlastně trošku zapomněli, jak je společnost ostatních příjemná a povzbuzující.
  • Cítíme se provinile, často ale zbytečně. Je to začarovaný kruh. Máme pocit, že jsme ostatní zklamali, že jsme je svou nepřítomností urazili a oni jsou teď na nás nazlobení. Podceňujeme ale lidskou empatii, ryzost citů, pochopení a vřelé city, které k nám ostatní chovají. Totiž to, že momentálně nemáme sami sebe moc rádi, neznamená, že nás přestali mít rádi ostatní.

Samota je dobrá věc, když s ní umíme zacházet. Podle hesla „všeho moc škodí“ je pravda, že když se uzavřeme před světem na moc dlouho a moc intenzivně, začneme ho nemít rádi. A často úplně zbytečně.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku