Jak vztah vypadá, když nefunguje

Jak poznáme, že to, co prožíváme, není jen přechodná krize, ale situace, kdy je třeba vztah ukončit? Protože jinak by pro náš budoucí život znamenal jen trápení a pro nás samotné smutek, stres a nenaplnění? Varovných znamení je mnoho, ale každý z nás máme jinak vysoký práh toho, co jsme schopni a ochotni ještě unést. A tak si to stejně nakonec rozhodneme sami. Čeho je ale dobré si všímat?

To, že je konec, sami vždycky tušíme. Vnitřní přesvědčení, ať už rozumu nebo citu, je vždy jasné. Je jenom třeba, aby byl cit s rozumem na stejné vlně. Pokud váháme, můžeme si sami se sebou sednout a odpovědět si na pár otázek, které nám třeba udělají trošku větší pořádek v tom, co chceme nebo bychom měli udělat.

Žijeme víc tím, co bylo, než tím, co je. Používáte vzpomínky na hezké chvíle jako důvod, proč ve vztahu setrvat? Pokud ano a milujete víc to, co bylo, než svou současnost, možná je na čase začít přemýšlet trošku jinak. Zkuste myslet na vztah teď. Budete za pět let vzpomínat s úsměvem na dobu, ve které žijete teď, nebo se budete pořád raději obracet k dobám ještě dávněji minulým? Vzpomínky nejsou důvod zůstat.

Když partner očekává, že se změníte. To hezké na lásce je, že je nepodmíněná. Láska není výčet logických důvodů, proč s partnerem jste, ani seznam jeho vlastností a parametrů. Partner není nové auto. Vztah mezi dvěma lidmi udržuje při životě právě to, co není logicky vysvětlitelné. Ta chemie, nepochopitelná přitažlivost, která nemá základy v ničem, co byst mohli předat někomu jinému. Poté může mít partner zájem na tom, abychom žili zdravěji, pokud nás „nutí“ do pohybu, do toho, ať přestaneme kouřit nebo zhubneme, když nás váha ohrožuje na zdraví, a tak dále. To bychom asi měli akceptovat. Ale pokud chce měnit náš vzhled, naše zvyklosti, náš rytmus, zábavu, koníčky, přátele nebo dokonce se snaží ohýbat některé naše vlastnosti, to je na pováženou. Neměli bychom být s někým, kdo po nás chce, abychom byli někdo jiný. Stejně tak to ale platí, pokud očekáváme, že se partner změní, my.

Neustále si musíte ospravedlňovat partnerovy činy nebo chování. Někdy nechápeme partnerovo chování nebo jeho činy. A nelíbí se nám. Takže máme snahu přijít na to, proč se tak vlastně zachoval. Hledáme důvody v minulosti, ve stresu, v sobě samých – v tom, že jen reagoval na nás. V práci, v dětech, v kamarádech, v rodině. A vždycky nějaký ten důvod najdeme, protože když chceme, ospravedlníme cokoliv. Problém takovéhoto hledání důvodů je ten, že velmi často najdeme něco, co sice situaci vysvětlí, ale není to pravda. Dokud nám naše vysvětlení stačí, nemusíme to nazývat obleháváním, ale přece jen, jednou dospějeme do bodu, kdy si uvědomíme, že partner se nechová ošklivě proto, že má stres v práci, ale proto, že se prostě nechce chovat hezky.

Když se problém opakuje. Všichni si musíme zažít ve vztahu takové to obrušování hran. To, že se milujeme, nemusí nutně znamenat, že se stoprocentně známe, tudíž sem tam musíme upozornit – toto nedělej, to mi vadí, ubližuje mi to. Stane se jednou, nevadí. Podruhé, možná zapomněl, neuvědomil si, nemá to zažité. Ale potřetí, počtvrté? A co posté? Chceme si na to zvyknout? Pokud partner dělá vědomě dál něco, co nám ubližuje, není na nás, abychom se s tím smiřovali. Je na nás, abychom s tím něco dělali.

Když jsou naše hodnoty rozdílné. Spousta věcí ve vztahu je kompromis. Existuje ale několik věcí, které si kompromis nezaslouží – jsou jimi naše fundamentální hodnoty, naše výchova, naše přesvědčení. Ať už mluvíme o náboženství a souvisejících okolnostech, přístupu k výchově a rodině celkově a tak dále. Sami musíme vědět, z čeho nesmíme uhnout, abychom se nezpronevěřili sami sobě. Odlišnosti v těchto záležitostech sice nemusí nutně znamenat konec vztahu, ale je třeba pracovat na komunikačních dovednostech a ochotě spolupracovat, respektovat a tolerovat.

Když k sobě necítíte vzájemně to samé. Jeden může brát vztah více přátelsky, druhý bezmezně zamilovaně. Jeden miluje, druhý je lhostejný. Jeden nenávidí, druhý chce zachraňovat. Variant je nespočet. Bohužel ve vztahu platí, že když jeden nechce, druhý s tím většinou nic neudělá.