Mentální a emocionální vyčerpání má mnoho podob

Když se řekne stres, často si představíme pracovní tlak, popřípadě vyhrocenou situaci, jako je rozvod nebo úmrtí v rodině. Smutnou pravdou ale je, že současnou hladinu stresu způsobuje především součet malých nátlaků a drobných nepohod, které provázejí skoro každou oblast našeho života. A tak i když bychom neřekli, že jsme ve stresu, můžeme se cítit v obecné nepohodě, vyčerpaní a bez elánu. Jak poznáme, že si naše hlava žádá odpočinku?

Někdy nedokážeme sami říct, jestli to, co je unavené, je „jen“ naše tělo, nebo naše duše. Tělo totiž může čerpat síly z mnoha věcí, jejich seznam je poměrně jasný, když budeme dost a dobře spát, dost a dobře jíst a dostatečně cvičit, nebudeme si mít v mnoha případech na co stěžovat. Psychohygiena tak jasná pravidla nemá. Ale i přesto ji více než potřebujeme. Jak poznáme, že akutně?

Snadno nás něco podráždí. Někdy nám prostě jakýkoliv kontakt s vnějším světem nedělá dobře. Jsme citliví na každé druhé slovo, požadavek, za každou větou cítíme útok proti naší osobě, popřípadě extrémní nedostatek ohleduplnosti k naší osobě. A přitom okolí s největší pravděpodobností svou komunikaci vůči nám vůbec nezměnilo. To jen my nemáme energii si ji překládat.

Motivace je na bodu mrazu. Splnit byť běžné denní pracovní nebo domácí povinnosti se najednou zdá jako nadlidský úkol. Často se přistihnete, jak prostě jen sedíte, díváte se do nikam a nacházet potřebnou stimulaci se vám prostě nedaří. Pokud je to váš případ, je nutné nebýt na sebe moc zlí a dopřát si odpočinek. Jakmile se zregenerujeme, chuť do práce i do života se opět dostaví.

Úzkost vám dýchá za krk. Úzkost jde s emocionálním a celkovým vyčerpáním ruku v ruce. A tak se může stát, že záchvaty úzkosti, které jsme zažívali jen „sem tam“, budou na denním pořádku.

Potíže se spánkem. Znáte ten pocit, kdy si myslíte, že vám tělo dělá naschvály? Jdete do postele utahaní jako koťata, ale přesto ne a ne usnout? Hlava si umí s naším tělem pěkně zahrát, i když bychom si chtěli myslet, že únava těla musí přebít jakýkoliv hlas hlavy. Není tomu tak.

Rozpláčou nás hlouposti. Souvisí to se snadnou podrážditelností, jenom rozšíříme spektrum emocí. Nejapný vtip, který náhodou uhodí na přecitlivělou strunu, slovo, pohled. To všechno nám dokáže vehnat slzy do očí, i když bychom si normálně ani nevšimli. A někdy ty slzy zaštípou, i když ani vlastně nevíme proč.

Začneme se cítit odtržení od reality. To je moment, kdy se naše psychika začne bránit. Prostě toho cítíme tak moc, až nakonec přestaneme cítit cokoliv. Není nám špatně, není nám dobře, je nám naprosto ploše. Opustí nás smysly i emoce, vznášíme se v šedém vzduchoprázdnu. Tuto schopnost má psychika každého z nás, nikdo nebude trpět donekonečna, nakonec se ostří otupí a ustoupí nicotě. V ten moment si musíme uvědomit, že jsme se dostali za hranu, ke které jsme se neměli ani přiblížit. Když už se naše psychika snaží zachránit sama sebe částečnou autodestrukcí, nemusíme se z tohoto stresu dostat stejní, jací jsme do něj vstoupili.

Nepodceňujte smysl psychohygieny, vždy je lepší prevence než řešení následků. Každý máme svůj způsob relaxace (často těla i mysli dohromady, ale ona i zátěž těla v rámci cvičení není jako psychohygiena špatná). Pokud na sobě pociťujeme některé ze známek psychického vyčerpání, měli bychom zvážit, jestli mezi své priority nechceme zařadit také péči o vlastní mentální pohodu.