Proč nás přitahují špatní lidé

Úplně první důvod, proč se dva lidi dají dohromady, je jakási vzájemná přitažlivost. Láska, oddanost, cit, emoce... ty všechny se přidají až později. A právě ona nespecifikovatelná přitažlivost může za to, že se nám vůbec někdo zalíbí. Na první pohled, na první popovídání, na první blízkost. Někdy je ale taková přitažlivost pro nás samotné škodlivá. Protože nás nepřitahují ti správní, ale naopak ti špatní lidé. Co může být zodpovědné za sérii špatných vztahů, rozhodnutí...?

Určitě jste už zaregistrovali termín „toxický“ v kontextu vztahů. Jak přátelských, tak rodinných nebo partnerských. Něčí přítomnost je pro nás prostě jako jed. A přesto nejsme schopni se takových lidí zbavit, prostě je z nějakého důvodu ve svém životě chceme. Proč?

Cítíme spojení. Vidíme v nich sami sebe. Cítíme, že se umíme naprosto přesně ztotožnit s tím, co v životě prožívají, co mají za problémy, co se jim děje. Rozumíme jim a bezelstně věříme, že oni rozumějí úplně stejně nám. Bohužel, vztahy, které navazujeme, kdy je jeden (nebo oba) z aktérů ve vyhrocené životní situaci, nemají ve většině případů šanci vydržet, ani si navzájem nabídnout něco dobrého. Můžete si chvilkově vypomoct, ale jakmile si budete dávat život zase zpátky dohromady, zjistíte, že tam pro sebe navzájem nemáte vlastně místo. Někdy nám lidé mohou být toxičtí už jenom proto, v jaké životní situaci se sami nacházejí.

Myslíme, že se mohou s naší pomocí změnit. Toto je asi jeden z nejběžnějších důvodů, proč lidé setrvávají v takzvaně toxických vztazích. Věříme, že naše láska toho druhého změní, otevře mu oči, ukáže mu, jaký je vlastně život, kterým můžeme společně jít. Vidíme všechna výstražná znamení, ale stejně chceme být na takovém místě, z jakého jim můžeme s jejich problémy pomáhat. Emocionálně nestabilního člověka ale většinou v milujícího partnera nepřetavíme. Pokud si myslíme, že partnera (nebo dokonce teprve potencionálního partnera) svou pomocí, láskou a chováním změníme, tak bohužel – s největší pravděpodobností se tak nestane.

Myslíme si, že je chyba v nás. Pokud cítíme, že se vztah rozpadá nebo ani vlastně nezapadá do těch kolejí, v jakých by měl jet, je normální, že začneme hledat příčiny. A může nastat situace, kdy partner chyby na své straně vlastně nepřipouští. Pokud máme co do činění s člověkem komunikačně zdatným, většinou nám i vysvětlí, proč to jeho chyba není. A my začínáme zpochybňovat sami sebe, kvalitu svých citů, osobnosti, čehokoliv. Nesmíme si nechat namluvit, že je chyba jen na jedné straně – chyby se totiž většinou setkávají někde uprostřed. Nesmíme na sebe vzít veškerou zodpovědnost, respektive ji na sebe nikdy nesmíme nechat shodit.

Věříme, že to, co jsme našli, je pravá láska. A kdo bychom byli, kdybychom tomu nevěřili? Lidé si ale často pletou lásku s poblázněním a s potřebou. Jakmile se nám naskytne příležitost zaplnit ve svém životě nějaké prázdno, většinou po ní skočíme. A pak začíná kolotoč ospravedlnění, kterým musíme svou volbu sami sobě vysvětlovat. Říkáme si, že to, co máme, za to přece stojí bojovat. Pokud ale musíme nonstop přemýšlet a obhajovat si ať už to, co partner říká nebo dělá, nebo to, proč s ním vlastně jsme, pravděpodobně to není láska.