Proč láska nepadá z nebe aneb Jak ji budovat

Můžou za to pohádky. Z nich jsme se naučili, že někoho potkáme, zamilujeme se, možná překonáme nějaké počáteční peripetie a poté budeme žít šťastně až do smrti. Jenomže láska není jen tak, často bývá spíš za odměnu za usilovnou práci, kterou s ní máme. Možná jste si už taky řekli, že současné páry vzdávají své vztahy moc rychle, moc snadno, s přesvědčením, že když se na vztahu musí pracovat moc tvrdě. Jaké schopnosti jsou ale pro budování a udržení šťastného vztahu nezbytné?

Protože ono to prostě nejde jenom tak. Málokdy se sejdou dva lidé, kteří jsou natolik kompatibilní, že mezi nimi neexistují žádné třecí plochy. Ale nejde nám o samotné tyto třecí plochy, ale o to, jakým způsobem s nimi pracujeme. Musíme se totiž ve zkratce naučit říct, co chceme, rozumět tomu, co nám říká druhý, a umět opravit a neopakovat chybu. S pomocí čeho?

Aktivní naslouchání. Aktivní naslouchání není jen tak nějaký moderní termín, jedná se o odbornou techniku, kterou lze nacvičit (nebo si o ní třeba jenom něco přečíst). Jeho cílem je stav, ve kterém máme největší jistotu, že nám druhý řekl, co bylo třeba, a že jsme tomu porozuměli. Jak to můžeme zajistit? První volbou je takzvaná parafráze, kdy výpověď partnera v podstatě zopakujeme svými slovy a on nám potvrdí, jestli jsme tomu porozuměli správně. Nesmíme automaticky předpokládat, že známe veškeré partnerovy motivace, důležité je proto také klást doplňující otázky, když máme jen stín podezření, že nám něco není jasné. Do aktivního naslouchání je vhodné zapojit také emoce, zkusit vyzjistit, jak se partner v dané situaci nebo nad daným problémem cítí, a jestli chápeme správně, jakým způsobem se ho to dotýká. Možná se vám to všechno zná přirozené, ale jen si vzpomeňte, kolikrát jste byli přesvědčeni, že víte, co partner myslel, ale ono to tak ve skutečnosti nebylo. Nebo naopak – kolikrát vám partner ublížil tím, že se nesnažil doopravdy porozumět.

Umět říct přesně to, co chceme. Když stojíme na opačné straně komunikační linky a nejsme přijímač, ale vysílač, měli bychom eliminovat chyby ze svojí strany. Máme něco na srdci? Je třeba to říct a pobavit se o tom. Vadí nám něco? Nebo nám naopak udělalo něco radost? Měli bychom se naučit komunikovat nejen to, že, ale i to, jak a proč.

„Sem tam jsem si přečetla něco o technikách komunikace. Vždycky jsem si říkala, jaká je to snůška žvástů, že přece v přirozené komunikaci mezi lidmi, kteří se mají rádi, takové věci nemají místo. Pak jsem se ale sama dostala do situace, kdy jsem partnerovi potřebovala sdělit, že mi hrozí vyhazov z práce. Bylo to částečně mojí chybou, strašně jsem se styděla, že jsem vlastně ohrozila náš rozpočet a blaho rodiny. A pak jsem si vzpomněla, jak jsem četla o tom, že špatné zprávy se mají sdělovat společně s dobrými v poměru dvě ku jedné, tak jsem si to aplikovala na naši situaci. Manželovi jsem řekla, že ho miluju, že si strašně vážím toho, co pro rodinu dělá, jak se obětuje. Nasypala jsem si popel na hlavu, vysvětlila mu situaci a řekla, kdy a co hrozí. No a nakonec jsem ho ujistila, že si hledám práci novou a že bych byla ráda, kdyby mi pomohl s přípravou na pohovory (obojí byla pravda). A normálně jsem se nestačila divit. V hovoru nepadla ani jedna výčitka, manžel byl velmi nápomocný, chápající a podporující. Myslím, že celé kouzlo této primitivní komunikační techniky je v tom, že mě donutila přemýšlet o situaci trošku konstruktivně, protože jsem věděla, že do toho ty dvě pozitivní věci zapojit prostě musím. Asi to nakonec nebude tak zlé.“

Jana, 44

Když zasadíme informaci do kontextu, který se našeho partnera dotýká a který dokáže pochopit, lidově řečeno – mluvíme-li jeho řečí, strefíme se do toho, jak to chceme říct. V sobě si ale musíme ujasnit co nejpodrobněji, co vlastně a proč to chceme říct.

„Omlouvám se“. Často člověku, kterého nejvíc milujeme, jsme také schopni nejvíce ublížit. Nebo alespoň ublížit pořádně. To ale neznamená, že si druhého nevážíme nebo si neceníme vztahu, který spolu máme. A to musíme umět říct. Musíme si umět vlastní chyby všimnout, musíme si ji umět přiznat a rozhodně by partner měl vědět, k jakému přesvědčení jsme došli. A nezapomeňte, že nejlepší omluvou je změna chování  - tedy je třeba nedopustit, abychom chybu zopakovali.