Co dělají přátelé, když jsou falešní

Není na světě dobrovolnějšího svazku, než je přátelství. A i když nikdy žádný vztah nebude 50:50, od těch, které si držíme blízko, tak nějak čekáme, že si budeme vzájemně dělat život lepší. Někdy máme ale v okolí lidi, kteří nám do života vstoupili, my jsme je z nějakého důvodu přijali, ale rozhodně by nám bez nich bylo lépe. I když nechceme přisuzovat lidem ve svém okolí špatné vlastnosti, někdy nám nezbývá nic jiného, ať se nám to líbí sebeméně. Jak poznáme falešné přátele?

Jsou oportunisté. Tedy vyhledávají naši společnost, když se jim to hodí, když z nás mají prospěch nebo když nemají co jiného na práci. Pro přítele jsme priorita, stejně jako on pro nás. A pokud máme v okolí člověka, který si s námi vždycky něco domluví, ale pak to zruší, který se kolem nás vyskytuje před oslavou svých narozenin nebo čeká, že mu z nás prostě něco nějak „kápne“, ale nějak pozapomíná na to, že přátelství je reciproční, není třeba držet si takového blízko.

Pomlouvají a klepou. Je to nabíledni. Když pomlouvají ostatní, byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že nás si do pusy nikdy nevezmou. A i když si myslíme, že nemají důvod ani téma, asi bychom byli překvapení (a možná i jednou budeme), co se od nich o sobě přes prostředníky dozvíme. Sdílením „drbů“ o ostatních se takoví lidé snaží navodit falešný pocit sounáležitosti, tajemství, které máme společné. Ale ona sounáležitost je mnohem lepší vystavěná na jiných, pozitivních věcech.

Potřebují naši emocionální podporu. A pak se po nich slehne zem. Přátelé spolu nesdílejí jen zlé okamžiky svého života, ale jsou tady také proto, aby s námi sdíleli radost. Ti falešní jsou našimi nejlepšími přáteli v době, kdy potřebují pomoct, podpořit, dostat se ze špatné životní (emocionální) situace. Když je jim dobře, nejsme jim zase dobří my. A tak nás s nimi čeká emocionální horská dráha, kdy buď budeme na sto dvacet procent vytížení jejich utěšováním, nebo se budeme divit, co s nimi je.

Mluví především o sobě. To úzce souvisí s předcházejícím bodem. Existují lidé, kteří nás mají jenom jako obecenstvo, jako publikum své vlastní osobnosti, příběhů, dramat nebo úspěchů. Ve skutečnosti je tolik nezajímá, co my, ale zajímá je, abychom je poslouchali. Pokud jsme s vlastní troškou do mlýna už několikrát ani nedorazili, natož abychom přispěli, asi není úplně vhodné s takovými lidmi trávit čas. Nebo je považovat za své přátele.

Komplimenty i urážky. Tady už se dostáváme na pole většinou zdařilé manipulace. Falešní přátelé nás většinou vmanévrují do pozice, kdy si myslíme, že jsou lepší než my. A tak nás jejich pochvala neadekvátně těší a jejich kritiku bereme více než vážně. A oni umí obojího využívat v ten správný moment tak, abychom je potřebovali. Ubírají našeho sebevědomí a na jeho místo nedosazují nic hezkého.

Musíme si zvolit je. Jako v nezdravém partnerském vztahu, tak i v tom přátelském jde o jistou formu kontroly. Falešní přátelé nás nutí vybrat si je před všemi ostatními, udělají nám dusno, když vyrážíme ven nebo zveme na návštěvu někoho jiného, vypadají, jako by žárlili. Přivlastňují si nás z narcisistických a sobeckých pohnutek, my musíme být k dispozici, když oni potřebují. Naopak to samozřejmě neplatí.

Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili se špatnými lidmi. A pokud nám už došly omluvy na adresu některých z našich takzvaných přátel, možná to znamená jenom jediné – přátelé to nejsou, nebyli a ani bychom si to o nich neměli myslet dál. Uvidíte, že zbavit se falešného přítele je osvobozující pocit, který navíc zdaleka není tak nepříjemný, jak bychom čekali. Pokud je naše svědomí čisté a cítíme se někým zneužívání, není pro takové lidi v našich životech místo. To bychom si měli uvolnit pro ty, co si to doopravdy zaslouží.