Zobrazit přihlášovací formulář

Nepřátelé v rodině

  • Publikováno:
Nepřátelé v rodině

Často slýcháme o tom, že bychom měli svůj život zbavit negativních vlivů, přátel, kteří nás využívají, toxických vztahů, které nám otravují život. Když toto přijmeme, můžeme s tím samozřejmě pracovat. Co když jsou ale ty nejnebezpečnější vztahy v rodině? Co když musíme přijmout fakt, že ti, kteří by nám měli být nejblíže, kteří nás vychovali a kteří nás provází životem, jsou také lidi, se kterými bychom se za normálních okolností nechtěli stýkat? Co když je toxická naše rodina?

Bohužel. Není to až tak vzácné a často nad tím prostě mávneme rukou – rodinu si přece nevybíráme. A to je velká pravda, nevybíráme. Ale pokud má rodina kontinuální negativní vliv na naši osobnost, na naše psychické zdraví, na náš čas, naše vztahy, naši budoucnost...? Život se může ubírat různými cestami, zdaleka ne každá z nich je extrémní. Nemusíme pálit mosty, ale ani se z nich nechat neustále shazovat.

Jak poznáme, že je něco špatně

Nemusíme nic poznávat, víme to. Jenomže když se podíváme kolem sebe a vidíme, slyšíme a sdílíme příběhy, které se dějí, nikdy nemáme pocit, že jsme na tom „až tak zle“. Protože rodinně vztahy, když jsou pro nás toxické, zdaleka nemusí zahrnovat psychické nebo fyzické týrání, ubližování nebo podobné (a ještě horší) hrůzy. Často jde o manipulaci, o nárokování si našeho... vlastně všeho (od peněz po čas), nevytváření, pouze srážení našeho sebevědomí, vytváření pocitů závislosti a tak dále.

„Není to tak dávno, co jsme od jedné své známé slyšela pro mě naprosto děsivou věc. Je jí k padesátce, opustil jí manžel a z trucu si chtěla nechat dům, na který měli společnou hypotéku. Otázka, jak manžela vyplatit a z jednoho platu utáhnout hypotéku na dům a ještě starost o dospívající dceru, vyřešila až neuvěřitelně. Má pětadvacetiletého syna, který se právě oženil, s manželkou čekají miminko a rozjíždí malý podnik. Naprosto automaticky mu řekla, že když se o něj osmnáct let starala, má teď povinnost postarat se o ni a že bude hradit náklady, na které jí nevybude. Zůstala mi viset brada. Za prvé mě zarazilo slovo povinnost, on tu povinnost rozhodně nemá, nebo alespoň já ji tak necítím. Za druhé – všichni věděli, že je to zbytečný truc, bylo jasné, že to tak dopadnout nemůže, z finančního hlediska to byl holý nesmysl. Viděla jsem jejího syna, kterého jeho vlastní máma postavila mezi dva mlýnské kameny – pomoct jí (i když ta pomoc je velmi sporné slovo), a zároveň se postarat o svou vlastní rodinu. Možná to někomu nepřijde tak dramatické, ale mně to tak připadalo. Nebylo to fér a, i když chápu, že jí bylo zle a potřebovala se z vlastní špatné psychické situace nějak dostat, na syna to házet neměla. Sám měl starosti a to, když se vám za dramatických okolností rozvádí rodiče, nesete prostě špatně v jakémkoliv věku. Sama bych byla ráda, kdy mi syn pomoc nabídl, ale že bych si myslela, že je to jeho povinnost... No, nezbývá doufat, že jsem své děti vychovala tak, aby přišly na pomoc samy a nemusela jsem jim nic nařizovat. Tak jako tak se ale budu snažit, abych se jim do života nepletla.“

Petra, 43

O malém příběhu čtenářky Petry by se dalo polemizovat, dívat se na všechny zúčastněné z více stran. Pravdou ale je, že základem narušených rodinných vztahů je princip něco za něco. Čas za výchovu, pomoc za peníze, cokoliv za „vychovali jsme tě, živili a šatili“. „Po tom všem, co jsme pro tebe udělali, ty se nám odvděčíš tak, že...?“

Když prozkoumáte své nitro, jsou pocity, které bychom v okolí své nejbližší rodiny rozhodně mít neměli. Jaké to jsou?

  • Jsme v jejich okolí v neustálém napětí – čekáme, odkud přijde rána, výčitka, nebo aspoň rýpanec.
  • Když se podíváme na jejich chování, které nemusí být nutně namířeno vůči nám, silně s ním nesouhlasíme. S tím, jak řeší problémy v práci, jak mluví o ostatních lidech nebo jak se chovají k prodavačce za pokladnou.
  • Nechce se nám za nimi. Ať už je to definice sebevágnější, naše ne zas až tak hluboké podvědomí nám řekne, co cítíme. A když je pro nás úklid bytu tisíckrát atraktivnější než jejich návštěva...
  • Neustále za ně něco řešíte. Nemluvíme o nákupech pro devadesátiletou babičku. Ale často děláme jejich život pohodlnější na úkor našeho značného nepohodlí. I když víme, že by se to zařídit dalo všelijak, je nejjednodušší, když se obrátí na nás.
  • V jejich přítomnosti vlastně neuděláme a ani neřekneme nic správně. Všechno je zpochybňováno, od volby partnera, slovníku, oblečení až po naše životní rozhodnutí, bydlení, práci.
  • Pokud už v jejich přítomnosti čas trávíme, cítíme, že je vynucená. Není to něco, pro co bychom se dobrovolně rozhodli, ale víme, že je to menší zlo než čelit útokům, proč jsme s nimi ten čas nestrávili. Trošku jako Hlava XXII.
  • Nejsme před nimi sami sebou. Pokud nás rodina potřebuje mít jiné, než jsme, aby s námi byla schopná komunikovat bez potíží, znamená to jen a pouze nedostatek respektu a přijetí toho, jací jsme.
  • Máte pocit, že jsou to oni, kdo kontrolují vztah, jaký mezi sebou máte. Oni určují, kdy a o čem si budete povídat, co a jak dlouho budete dělat. A taky cítíte bezmoc to změnit. Většinou založenou na předchozích zkušenostech.

A co s tím dělat?

Spousta z nás by se určitě rozhodla pro to, nedělat s tím nic. Protože lidé jsou, jací jsou, a je to přece rodina, s tou nemůžeme kontakt jakkoliv měnit. Překvapení – můžeme. A dokonce, pokud je pro nás zdrojem stresu, nepříjemných pocitů a pochybností o sobě samých, tak bychom i měli. Protože upravit vztahy neznamená je zničit nebo nechat někoho na holičkách. Znamená to, že zařídíme, aby byl vztah rovnocenný. A tak to má být.

  • Uvědomte si, kdo a co je zdrojem problémů. Žádný problém nelze řešit, pokud ho nemáme definovaný. Trápí nás, kolik času nám rodinní příslušníci berou? To, jak s námi mluví? To, co „musíme“ dělat?
  • Nastavte si hranice. Nejdříve si sami pro sebe řekněte, co je za vás ideální. Potom si zkuste do rovnice nasadit reálné proměnné, s čím je vlastně možné pracovat. Zařizujete všechny nákupy pro prarodiče, zatímco váš sourozenec ne? Má stejné možnosti, jako vy? Promyslete to. Co by ostatní mohli na své straně změnit, abyste se cítili lépe? A co byste mohli změnit vy sami? Někdy je dobrá změna první krok k otevřené komunikaci.
  • ...a co když nic z toho nepomůže? Pak stojíte před náročnou úlohou. Zvážit, jestli to, co vám vztah bere, je více, než to, co vám přináší. Pokud ano a není vůle ho nijak změnit, vůbec se nemusíte cítit provinile kvůli tomu, že takový vztah omezíte nebo dokonce ukončíte. Protože čím blíže vám takto toxická osoba je, tím více vám může ublížit a ubližovat. Pokud si představíte vlastní budoucnost mnohem prosluněnou bez nich, rozhodně nemusíte trpět víc, než je nezbytně nutné. Ale je třeba vážit opatrně – často to, co se jednou stane, nelze vzít zpět. A musíme mít čisté svědomí, udělat maximum pro to, aby byl vztah lepší. Nikdo totiž nemůže udělat víc než maximum.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku