Zobrazit přihlášovací formulář

Proč nemluvíme se svými sourozenci?

Proč nemluvíme se svými sourozenci?

Je celkem častým, byť opomíjeným fenoménem, že se v dospělém věku přestaneme bavit se svými sourozenci. A na vině zdaleka nebývá jen těžko překonatelná vzdálenost, když nás život zavane do jiných koutů republiky nebo celého světa. Často jsou to křivdy, hádky, nevyřčená kritika, rozdílný přístup k životu a tak dále. Co bývá nejčastěji příčinou sourozeneckých vád? A třeba i útrpného ticha mezi těmi, kdo by si měli být nejblíže?

Všichni víme, že rodinné vztahy umí být pekelně komplikované. Snad v každé rodině se vyskytne příběh, kterému by nikdo nevěřil, o kterém bychom si mysleli, že je přitažený za vlasy a nikdy se ve skutečnosti stát nemohl. Co se ale děje v každé rodině je to, že s postupem času si začneme uvědomovat, že babička není jen babička, máma není jen máma a bratr není jen bratr. Jsou to všechno opravdoví lidé, se kterými nás svázala pokrevná příbuznost, což ale nemusí znamenat, že se nám jako lidé líbí.

Sourozenci to mají v rodinách těžké. Na jedné straně jsou všichni ve stejné pozici, není mezi nimi hierarchie, na straně druhé mají na sebe navzájem nejvíc munice, kterou mohou použít, když chtějí druhému ublížit. A tak někdy slovo dá slovo, akce vyvolá reakci a je z toho tíživé ticho, které zavládne mezi těmi, kdo by si měli být nejblíže.

Rodiče. Byť je to nefér, je to nevyhnutelné. Rodiče jsou největším aspektem toho, jaký vtah zavládne mezi sourozenci. A když se tento vztah vydá špatnou cestou, často jsou to rodiče, kdo nás na ni svedli. Je naprosto normální, že se rodiče chovají ke svým dětem ke každému jinak. Mají jiná očekávání, jiné požadavky, jiné nároky. Vytvoří mezi svými dětmi rivalitu, budují křivdy. A to všechno s tou největší láskou a oddaností. Škody jsou páchány často naprosto nevědomě, ale to neznamená, že nejsou bolestivé.

„Moje sestra si našla přítele ve Francii a odstěhovala se za ním. Vzali se, mají rodinu, k našim jezdí dvakrát ročně. A já jsem zůstala ve stejném městě. Protože sestra je starší, ani jsem neměla možnost „utéct“ jako první. A tak jsem měla (a mám) pocit, že musím zůstat. Se vším pomáhám já, o prarodiče se starám, nákupy dělám, jezdím k našim na víkendy a tak. Se ségrou jsme kvůli tomu dlouho nemluvily. Nechala mi to tu všechno na hrbu, odjela a o nic se nestará. Když přijede, je to svátek, všichni se starají, aby se měla dobře – takže musím lítat i kolem ní. V posledních letech je to lepší, snažím se myslet na to, že jsem si spoustu těch pastí připravila sama, ale pořád to ve mně je. A ona neumí pochopit, proč se na ni zlobím. Nejlepší je, když mi řekne, že mě nikdo nenutí jim zůstávat nablízku. Ale od našich zase slyším, jak jsou rádi, že mají „aspoň někoho“. Jak z toho ven? Nevím. Asi nijak.“

Jana, 45

Peníze, majetky. I když bychom řekli, že do osobních vztahů bychom peníze míchat neměli, realita je naprosto někde jinde. A nemusí jít jenom o dědictví nebo rozdělení toho, co zůstalo po jiných příslušnících.

„S bratrem jsme se oba nezávisle na sobě přestěhovali z vesnice, kde jsme vyrůstali, do velkého města. Kvůli práci, jak jinak. Velkoměstský styl mě úplně pohltil a začala jsem mít potíže s penězi. Našim jsem si říct nemohla, tak byl první na řadě logicky brácha. Dařilo se mu a těch pár desítek tisíc, které mi zařídily živobytí, pro něho nebyl až takový problém. Jenomže jsem mu asi nesplácela tak, jak by si představoval. Říkal, že i kdybych mu měla posílat dvě stovky měsíčně, ocenil by to mnohem víc, než když mu řeknu, že něco splatím příští týden, a pak nemám. Nakonec jsme dospěli k naprosto nekompatibilnímu závěru, který byl na obou stranách jiný. Já jsem si říkala, že kdo jiný, než rodina by měl chápat, když prostě nemám, nemůžu, a odpustit? Brácha zase říkal, že vůči komu jinému, než rodině, bych měla dodržovat všechny závazky? Náš vztah se smrsknul na komunikaci o tom, kolik, kdy a jak. K rodičům jsme přestali jezdit společně, protože kdykoliv se vidíme, pohádáme se. Mrzí mě to, ale zjevně jsme oba přesvědčení o své pravdě.“

Lenka, 32

Osobní neshody. Ty často pramení právě z toho, že i když pocházíme ze stejného prostředí, vyrosteme v naprosto odlišné osobnosti. Příčinami může být kde co, od toho, k jakým lidem se v průběhu života dostaneme, kdo a co nás ovlivní, jakou máme práci, do jaké chodíme školy, jaké máme přátele. Dalším faktorem, a rozhodně ne zanedbatelným, může být i to, jestli jsme mladší, starší, prostřední sourozenec. Pořadí mají svá specifika a například o trablech prostředních dětí a posléze i dospělých jsme psali v tomto článku.

Je těžké udělat první krok. Týdny se přehoupnou v měsíce, ty v roky a najednou se stane, že o svém sourozenci neslyšíme; jako by se z něj stal naprosto cizí člověk. Problém je, že se to může stát i doopravdy. Sami víme, jak rychle se můžeme změnit, jak nás formují naše zkušenosti i okolí. A čím déle tento „nekontakt“ trvá, tím obtížnější může být si k sobě znovu nacházet cestu. A kdo udělá první krok? Často nikdo. Bohužel, často k opětovnému shledání dojde až díky nějaké (většinou tragické) události v rodině, která nás násilně svede dohromady, do jedné místnosti, kde si se navzájem už nemůžeme vyhnout.

„Není to tak dávno, co jsem měl sen. Umřel mi v něm bratr. Vzbudil jsem se s neuvěřitelným vztekem. Protože na smrt rodičů se člověk tak nějak asi podvědomě připravuje celý život. Ale když vám zemře sourozenec, je to podpásovka, rána od života, kterou nečekáme. Uvědomil jsem si, že bratr by mi tady měl zůstat celý život, je to nejbližší člověk, kterého mám, byť se nescházíme tak často a naše životní cesty se trošku rozdělily. Nicméně mě ten sen přivedl k rozhodnutí, že žádný konflikt není tak důležitý, abychom se kvůli němu přestali bavit, všechno se dá řešit. Až rodiče zemřou, nebude tady nikdo jiný, kdo je znal tak, jako já, s nikým jiným nemáme tolik společných zážitků a vzpomínek. Nenechám si vztah s bratrem nikým a ničím zkazit a budu pracovat na tom, ať je v rámci možností co nejlepší.“

Jiří, 37

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

jackiee 13. 6. 2018, 0:43
Sourozenci nemůžou za to, že nejsme spokojeni se svým životem. Žena v příběhu asi těžko opustí svou rodinu ve Francii a přestěhuje se zpátky, naopak paní od "nás" asi nebude smířená se svým "údělem" ani v případě, že by o sestru nedejbože přišla...
Xaviera 11. 6. 2018, 1:28
Komentář k příběhu od Jany, 45 k příběhu dvou sester - autorka příspěvku píše závěrem "Jak z toho ven? Nevím. Asi nijak.“ přitom řešení je snadné - tedy u slušných lidí, znala jsem takových případů několik,kde byl jeden ze sourozenců vázán péčí o nejbližší, kteří měli ještě i jiné děti nebo vnuky. V těch slušných rodinách, ten, který se nestaral, ať už třeba se odstěhoval daleko, dokonce do cizí země, nebo byl i blízko,ale často musel na dlouho odjíždět (třeba kamioňák) se to dělá tak, že ten který nemůže jim pravidelně pomáhat, nakupovat, zařizovat, u nich v domácnosti pracovat a pomáhat - což je jeho povinnost, dokonce zákonná, neboť jsou to také jeho rodiče nebo prarodiče - tak dává peníze, jsou-li jeho rodiče chudí, s malými důchody, dává přímo jim - tedy výsledek je takový, že jeden jim dává peníze a druhý práci a tak se podílí všichni - a totéž, je-li jich více, a pokud ti rodiče nejsou tak chudí a peníze by stejně rozdávali jiným, tak potom ti, co se přímo pracovně nestarají o rodiče, mají dát peníze tomu sourozenci, co se stará o jejich rodiče, vždyť ten sourozenec se stará i za ně, kromě svého dílu povinnosti odvádí i stejný díl za toho, který nedělá nic. Jiným by také museli platit. Má rada je -Ať jí ta paní Jana jí přímo řekne, že dře i za ni, že se sluší jí to finančně kompenzovat, navíc na to její sestra má, v cizině jsou mnohem vyšší platy. Její sestra je asi povedená, a k rodičům bez citu, když jí říká, že ji "nikdo nenutí jim zůstávat nablízku" - jinými slovy tím říká, " vykašli se na , ať třeba umřou bez jídla a ve špíně, nestarej se o ně, nech je zemřít bez pomoci" Nejen povedená, ale to bude pěkná mrcha. Ta asi nic chtít platit nebude, když je tak bezcitná. Pak už jen je řešení - pokud mají rodiče a
Xaviera 11. 6. 2018, 1:29
@Xaviera pokračování... prarodiče nějaký majetek - ji vydědit, a dokázat všechno té dceři a vnučce Janě, co se o ně stará. Kde je vůle, je i cesta - uvedu na toto téma jeden z nejlepších příkladů, který znám Nejlepší přítelkyně mé tety pocházela z rodiny s pěti sourozenci, a ti měli už jenom maminku, a ta byla v důchodu. Všichni až na jednoho bydleli nablízku, ale i z těch blízko se jeden o nic starat nemohl. Dcera v Německu posílala pravidelně mamince slušné peníze a srdečný dopis. Bylo to v době osmdesátých a devadesátých let, tedy před rokem 2000, když ještě nebyly všeobecně rozšířeny počítače. Jednou za rok ji jezdila navštěvovat. Syn - ředitel podniku neměl čas nějak pracovat u maminky nebo shánět nákupy, ten mamince kupoval do bytu všechny dražší předměty, které potřebovala, přes svou sestru, on sám chodil každých 14 dní v neděli maminku navštívit, donesl dárek, k vánocům, velikonocům, svátkům dával jí v obálce i slušnou částku peněz na přilepšení, kromě toho zaplatil celý vánoční nákup, který zařizovala další jeho sestra. Vždy se ptal, co maminka potřebuje do bytu koupit, co jí došlo nebo opravit, dal pak peníze jedné ze sester,a by to koupila zařídila. Platil i dovolenou. Zbývající tři sestry mamince pomáhali se vším, dvě chodili nepravidelně na nárazové práce, jako mytí oken, dělaly velký úklid a zařizovali veškeré větší nákupy a opravy. A ta třetí se starala o každodenní drobnou pomoc, malý nákup - třeba donést čerstvé pečivo, vynést smetí, a chvilku povykládat, aby mamince nebylo celý den samotné smutno, i když měla kocourka. Jednu neděli v měsíci se sešly u maminky všechny děti až tu dceru v Německu společně naráz, ve zbývajících nedělích se střídaly. V neděli odpoledne nikdy u ní nepracovaly, jen se mamince věnovaly. Jak pak maminka stárla, a sil jí ubývalo,
Xaviera 11. 6. 2018, 1:30
@Xaviera ..pokračování.. tak potřebovala už větší pomoc, i když nebyla ležák, i to jídlo si ohřát, uvařit, i drobné práce už hůře zvládala, a tak se všichni sourozenci domluvili, a ta sestra, která bydlela nejblíže, si vzala v prodejně jen poloviční úvazek, později pak už jen čtvrt úvazek v době špičky, a trvale se starala o maminku, chodila k ní denně na 5 hodin. A ostatní sourozenci se jí skládali na plat. Nikdy se nehádali o peníze nebo o čas mamince věnovaný, protože měli svou maminku všichni rádi a chtěli pro ni jen to nejlepší, a to měli všichni své rodiny. Já sama jsem je také znala dlouhá léta. Jejich maminka se dožila vysokého věku a vždy říkala - Já mám tak krásné stáří a tak hodné děti! A byla to pravda! Pointa toho všeho je, že ta stará maminka, je kdysi všechny vychovala sama, protože jí manžel brzo po narození posledního zemřel, a tak je nerozmazlovala, vedla je odmala k práci, ke skromnosti, k poznávání přírody, ke čtení populárně naučných knížek a k lásce a odpovědnosti. Rozdávala radost, úsměvy, rodinné teplo, společně dělali všechno, práci doma i zábavu, přitom si často zpívali, o víkendu nevyvařovala a neseděli před televizí, ale batohy, a hajdy na výlety do lesa, s průvodcem v kapse, poznávali krásy přírody, a bez nákladů. Jídlo sebou, krajíc chleba s něčím, sardinky a domácí šťávu nebo bylinkový čaj. Doma bylo stále uklizeno, všichni byli vedeni od mala k vzájemné ohleduplnosti, a tak měli na sebe čas, po práci si s nimi četla, hráli šachy a další smysluplné vzdělávací hry. Blbiny, prázdné žvanění nebo pasívní konzum televize se u nich nepěstoval. Ze všech dětí proto vyrostli mravně hodnotní a spořádaní lidé, kterým nebylo zatěžko se o svou maminku starat, a v lásce, úctě o ni společně pečovali až do smrti.
Xaviera 11. 6. 2018, 2:02
@Xaviera dokončení.. Všichni byli věřící v Boha Všemohoucího, a četli si pravidelně i evangelia v Bibli, ale ten bůh s malým b - bůh konzumu a honby za mamonem, který nyní ovládá 90% lidí a vede jich k bezohlednosti i k nejbližším, ten u nich neměl místo, jejich maminka vždy říkala tak své děti i vedla- "že nejkrásnější věci v životě jsou zdarma". Teplo domova, příroda a radost blízkých lidí, že jsou spolu, že mají jeden druhého. Výchova je totiž jedna z mála spravedlivých věcí na tomto světě, bez ohledu dobu. Každému se vrací jen tolik, kolik investoval, samozřejmě myšleno duchovně. Kdo vedl děti k práci, k skromnosti, zodpovědnosti, úctě a lásce - obdrží opět lásku, úctu a práci, až to bude potřebovat. Kdo děti vedl ke konzumu, neskromnosti, k chamtivosti po penězích, nevěnoval jim čas a nechal je na výchovu dokonce cizím lidem nebo televizi, nyní počítačům, aby měl od nich pokoj, nemůže ve stáří obdržet něco, co nevložil, a přecpané a s pořadníkem na léta obsazené odkladovny živořících starých lidí, nazývané vznešeně "domovy důchodců" nebo "penziony" jsou toho největším důkazem. Děti vychované jen ke konzumu musí přece honit celý život konzum, stále nové věci, zážitky a na to všechno vydělat, kdepak se starat o své rodiče...Peníze na neustálý konzum všeho možného jsou moderním bohem lidí dnešní doby (až na výjimky) a jejich získávání náboženstvím...

Kategorie