Jak poznáme, že nemilujeme doopravdy Vztahy a sex

Láska má mnoho podob. Ale všechny její podoby mají jedno společné, když jsou doopravdy. Většina z nás si toho v životě zažila hodně. Dobré věci i ty špatné. Z těch špatných jsme se snad poučili, z těch dobrých jsme si vzali představu, jak bychom chtěli, aby náš vztah vypadal. A snad jsme zakotvili v takovém, který naplňuje naše potřeby. Na co bychom se měli sami sebe zeptat, když chceme zjistit, jestli milujeme doopravdy?

Pravá láska. Tento fenomén nás pronásleduje už od útlého dětství, kdy byl ústředním motivem každé pohádky. Co to ale pravá láska je? Měli jsme své představy, ale většině z nás život ukázal, že jsou věci mnohem komplikovanější, než nám pohádky říkaly. A my začneme pochybovat o tom, jestli jsme té čisté, bezpodmínečné lásky vlastně schopni.

Spousta malých i velkých zklamání nás nejen poučila, ale také trošku obrnila a znecitlivěla. Byť se novým vztahům nebráníme, jsme možná trošku obezřetnější, než dříve. Vytvoříme si různé obranné mechanismy, za některými činy našich nových partnerů vidíme zrady z minulosti a býváme nespravedliví, na některé podněty reagujeme přehnaně. Ale to je v pořádku. S přibývajícím věkem po nás nikdo nemůže chtít, abychom se do nového vztahu hrnuli s neutuchajícím entuziasmem a naivním nadšením. Pravá láska se demonstruje jinak.

Pravá láska je přesvědčení, že na nás už nikde nečeká nic lepšího.

„Prošla jsem si manželstvím a po něm i pár dalšími vztahy. Vždycky jsem byla odhodlaná „vydržet“, prostě být loajální, věrná a oddaná. Ale taky jsem vždycky věděla, že to, co mám, sice není špatné, ale přece jen bych si to dokázala představit o něco lepší. A někdy šlo o takzvané maličkosti typu vzhled, kdo by se jím zabýval, která povrchní potvora, že ano. A nikdy to neskončilo zrovna slavně. Vždycky mě to rozčílilo, protože jsem si říkala, že jsem to i přes tu částečnou nespokojenost byla schopná „vydržet“, tak bych si přece zasloužila, aby to tak bylo, no ne? Pořád jsem si ale připadala jako v čekárně na něco lepšího. Před pár lety jsem si prošla dost ošklivým rozchodem. Byl to nezdravý vztah, cítila jsem se zneužívaná v mnoha směrech, tak jsem sebrala sílu a řekla dost. Všemu. Došla jsem k přesvědčení, že mít vztah, ve kterém hraje jednu z rolí i to, že prostě nechci být sama, nemá cenu. Tak jsem se obrátila do sebe, věnovala se rodině, cvičení, koníčkům, práci. Asi po čtyřech měsících od toho rozhodnutí se v mém životě objevil můj současný partner. A přesně tak, jak jsem popisovala ty své minulé, doteď můžu popsat i jeho – jenom naopak. Intenzivně si uvědomuju, že v té čekárně už nejsem, že si sama pro sebe neumím nic lepšího ani představit, natož abych to někde zahlédla. To neznamená, že je dokonalý nebo že ho nemám chvílemi plné zuby. Jenom to, že je ke mně tak kompatibilní, že mi každý jiný muž přijde naprosto nedostatečný. A je to moc, moc hezký pocit. Asi bych tak definovala lásku. Přesvědčení, že nic lepšího neexistuje.“

Alena, 39

Ve vztazích nás často drží spousta věcí, které nemají s láskou nic společného. Nejčastěji jsou to děti, majetky, zvyk, finance... ale pokud jsme se dostali do pozice, kdy víme, že to prostě není ono, kdy se sami sebe každý večer ptáme – je toto doopravdy to, co pro sebe chci na zbytek života? Kdy tajně doufáme, že se stane „něco“, co situaci vyřeší za nás, že potkáme toho pravého a najednou se všechno samo urovná? Bohužel, v takové situaci většinou toho pravého nemáme šanci potkat. A proč? To si můžete přečíst v našem článku zde.

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2018 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt