7 věcí, které bychom o sobě říkat neměli

Pokud chceme životem procházet bez větší újmy, měli bychom být opatrní. A to v mnoha směrech. Jedním z nich, a pravděpodobně jedním z nejdůležitějších, je rozmyslet si, co a s kým o svém životě vlastně budeme sdílet. V tom lepším případě se můžeme setkat se zraňujícím nezájmem, v tom horším se informace o nás v nesprávných rukou mohou stát ničivou zbraní. Na co bychom si měli dávat pozor, když mluvíme o sobě?

Všichni máme kolem sebe „lidi, kterým můžeme věřit“. A všichni doufáme, že v tom, jak jsme je posoudili, se nemýlíme. Protože vložit své intimní myšlenky, prožitky a pocity do rukou někoho, kdo je potom zneužije (nebo je prostě ignoruje), nám může ublížit a poznamenat nás pro všechny naše budoucí vztahy. Milovat někoho, ať už to je partner, rodina nebo blízcí přátelé, znamená odhalit mu své největší slabosti a věřit, že jich nikdy nezneužije.

Kolikrát se nám stal ale pravý opak. Přátelé, kteří využili informace o nás, aby se zalíbili někomu jinému. Rodina, která nepochopila naše trápení a využívala naše slabosti jako argumenty, když nás chtěla zranit, partner, který moc dobře při hádkách věděl, jak nám ublížit. Snad to ale nebylo tak často.

S jakými informacemi tedy zacházet opatrně, když se poznáváme s někým novým, nebo když náš vztah nemá potenciál být hlubší? Co je lepší o sobě prostě neprozrazovat?

Staré křivdy. Všichni je máme a neseme si s sebou celý život. Ať už to jsou nehodní spolužáci, špatná volba partnerů, cokoliv. Zkušenost prokazuje, že je lepší o nich na veřejnosti mluvit co nejméně. Proč? Hlavní důvody jsou dva. Tím prvním je, že lidé obecně nemají rádi negativitu. Negativní rozhovory od nás lidi spíše odpuzují, všichni mnohem raději poslouchají pozitivně nabité zprávy od těch, se kterými tráví čas. Tím druhým je, byť nechceme nikomu vkládat do hlav špatné úmysly, že dáváme okolí najevo, kde máme staré rány a jak se s nimi vypořádáváme. A kam, pokud nám budou chtít ublížit, mají bodnout, aby to bolelo.

Majetky. Od nové sukně po nové auto nebo dům. I když z našeho pohledu chceme sdílet radost, z pohledu ostatních to může vypadat jako vychloubání se. Nikdy nevíme, s jakou situací se potýkají ti, se kterými mluvíme, kterým s rozzářenýma očima vykládáme o tom, jak jsme si tak výhodný kup nemohli nechat ujít. Třeba to vykládáme někomu, kdo si zrovna musel půjčit na nájem.

Plány a cíle. Toto je stará známá věc. Pokud o svých plánech do budoucna nebudeme s nikým mluvit, je mnohem pravděpodobnější, že jich dosáhneme. Pokud je budeme sdílet s hromadou lidí, radost z jejich dosažení se v tomto vyprávění rozmělní a my nebudeme tak usilovně pracovat na tom, abychom jich dosáhli. Může se nám zdát, že když o tom někomu povíme, vytvoříme tím závazek sami k sobě, který nás donutí toho dosáhnout. Je to pravda – ale najednou se z našeho dobrovolného cíle stává bič, kterému se budeme chtít nejspíš vyhnout.

Příjem. Zopakujeme to znovu. Nikdy nevíme, v jaké situaci je ten, s kým se tom bavíme. A můžeme se oba vyskytovat na různých místech finančního paradigmatu. Možná se pochlubíme zvýšením platu někomu, kdo se urputně snaží zakrýt fakt, že vlastně živoří, nebo naopak, můžeme si na finanční situaci stěžovat někomu, koho to dosud nenapadlo a kdo nepokládal peníze za problém – až doteď, a tedy může omezit společné aktivity ze špatného pocitu.

Dobré skutky. Pomáháme ostatním? Přispíváme na charitu? Obětovali jsme něco ze svého času nebo jiných zdrojů na to, aby bylo na světě lépe? To je dobře. Jakmile o tom ale začneme mluvit, dobrý skutek ztrácí na svém půvabu. Pozornost tak svedeme na sebe, ne na ty, kteří pomoc potřebují. A tím si tak trochu pokazíme to, co jsme udělali. Jak karmicky, tak v očích ostatních. Ti největší filantropové většinou zůstávají v utajení.

Kde čerpáme energii. Způsob řešení našeho mentálního zdraví je náš privátní. Možná nám pomáhá víra, možná práce, množná sport, meditace, terapie nebo dívání se na televizi. Nikoho bychom neměli přesvědčovat o tom, že ten náš způsob je nejlepší nebo dokonce jediný možný. Tak to prostě nefunguje.

Rodinné problémy. Ty by měly zůstat v rodině. Možná potřebujeme od někoho pomoct, v takovém případě je v pořádku situaci objasnit, ale jinak tak trochu zneužíváme důvěry ostatních. My si se svým problémem ulevíme, jim ale nedovolíme o nich mluvit v jejich sociálních kruzích. A pokud to udělají, naše rodinné potíže se rozkřiknou o mnoho dále, než by nám mohlo být milé.