Jak poznáme lháře

Všichni máme citlivost na mezilidské situace nastavenou trošku jinak. Pro někoho jsou lži nepřekonatelné v jakémkoli vztahu, někdo je k nim tolerantnější. Tak jako tak mají ale lži dlouhodobé následky. Když musíme zpochybňovat vlastně všechno, co nám druhý říká, důvěra ze vztahu prostě zmizí. A i když jde jen o „maličkosti“, k těm větším lžím je to jen pár krůčků. Jako poznáme, že je v našem životě lhář? A co s tím dělat?

Jako první nás samozřejmě napadne, že lež má krátké nohy a ono se vždycky na všechno nějak a někdy přijde. Ne nadarmo je toto lidové moudro, které je postaveno na staletích zkušeností. Lidé lžou z mnoha důvodů, buď se chtějí udělat lepší v očích ostatních, chtějí z nás něco vylákat, dokonce někdy i proto, že nám chtějí udělat radost. A můžeme mít celou škálu lží, od toho, jestli jsme se zdrželi v obchodě, když jsme ve skutečnosti mluvili potkali kamarádku (u takové lži jsme sami často překvapení, když ji vyslovíme, protože... vlastně proč?), až po to, kolik kde dlužíme peněz a jestli třeba nejsme trestně stíhaní. Je tato intenzita a závažnost lží vlastně důležitá? Není lež, jako lež, znásilnění důvěry, prostě má stejnou váhu, jenom jiné důsledky? To ať posoudí každý sám.

„Mám kamarádku, se kterou trávím dost času. Známe se dlouho, ji i jejího manžela, celou její rodinu. V jejich vztahu je ale spousta kostlivců, o kterých se tak nějak všeobecně ví. Už je to nějakou dobu, co mi moje kamarádka začala prostě a obyčejně lhát, vymýšlet si, jak se mají skvěle, co pro sebe s manželem navzájem dělají, jak vlastně neexistuje ideálnější vztah. Chvíli jsem naprosto nechápala, co se jí děje, proč ta změna o 180 stupňů. Její manžel je notorický záletník, ona vzdala veškeré své pracovní ambice, Ale pak mi to došlo... ona si prostě vytvořila svět, kterému potřebuje, aby někdo věřil, protože přiznat si (a jiným) to všechno, co se kolem ní děje, by ji prostě zničilo. A tak to hraju s ní. Nevím, jestli dělám dobře, ale necítím se kvalifikovaná na to z ní tahat „pravdu“. Je to lež? Stojí to mezi námi? Mám jí přestat důvěřovat? Nemyslím si, nebo to tak aspoň necítím.“

Vanda, 29

Lež je prostě šedá zóna. Může být ospravedlnitelná? Můžeme ji prostě přijmout? Můžeme nad ní mávnout rukou? To ať posoudí každý sám. My pro vás ale máme několik znamení, že vám někdo momentálně lže. Lež totiž, pokud nejednáte s naprostým sociopatem, má své projevy jak v řeči těla, tak v komunikačních technikách a, logicky, také v informacích.

Oční kontakt. Pokud vám někdo lže v přímém přenosu, velmi často se to projevuje v nepřirozeném očním kontaktu. Přirozené je se mu při lhaní vyhýbat, ti, kteří si na to „dávají pozor“, to s ním zase často prostě přehánějí. Tu nepřirozenost poznáte.

Jsou nervózní. I když se jim netřese hlas a nepotí se, můžete si všimnout jiných projevů. Například si často mnou ruce, hrají s propiskou, červenají se. Když ale mluvíte s vlastně profesionálním lhářem, často takové projevy nemívá – když se ale začnete doptávat, mohou se objevit.

Odpovědi na doplňující otázky nesedí. Lháři, zvlášť ti nezkušení, rozhodně nemají promyšlené všechny varianty a na přímé obvinění reagují většinou velmi dětinsky. Místo prostého „nevím“ tak často uslyšíte velmi nepravděpodobná a absurdní vysvětlení.

Jsou defenzivní. Při lži je člověk na její odhalení velmi citlivý a tím pádem i podezřívavý. I na naši nevinnou otázku, aniž bychom měli nějaké podezření, se nám dostane neadekvátně podrobného nebo obsáhlého vysvětlení. Dotyčný se může také rozčílit, což v lehké formě v komunikaci znamená, že si například zkříží ruce na hrudi, nebo zvedne hlas.

...ale taky naopak. Někdy se dočkáme naprostého opaku. Protože „nejlepší obrana je útok“, můžeme od nich často slyšet věci typu: „No dobře, když mi nevěříš...“, „Hele, já vím, jak to zní, já za to nemůžu.“ Vlastně nás obviní první. A my, jakožto čestní lidé, nebudeme své podezření na lež vyjevovat předtím, než jsme si jistí, takže se paradoxně začneme bránit.

Fyzický odstup. Další z projevů řeči těla při lhaní je podvědomé si udržování odstupu od toho, komu lžeme. Jde o reakci na napětí, blízkost je manifestací důvěry, a když lžeme, nemůžeme sklouznout k pocitu důvěry, který by nás uchlácholil a my mohli odhalit „až moc“ z toho, co jsme nechtěli.

Blábolí. A to až téměř nekontrolovatelně. Když je necháme o tématu bez přerušování mluvit, budou přicházet s více a více „fakty“, podrobnostmi. Stejně tak, když zahájíme frontální útok a budeme se vyptávat. V normální konverzaci je naprosto běžné „nevědět“, ale když lžeme, máme pocit, že každá potenciální mezera v příběhu musí být pokryta.

Příběh se změní. Nejlepší na tom, když říkáte lidem pravdu, je to, že si nemusíte nic pamatovat. Když máte ale v hlavě více verzí reality spojených s různými lidmi, zákonitě se prostě musí pomíchat. Pokud si nevedeme malý psychopatický deníček o tom, co jsme komu řekli, kam to má vést a kde máme navázat, musíme nutně ztratit niť.