Zoufalý, zlomený, vystresovaný nebo prostě jen zlý?

Když se někdo (ne nutně jenom k nám) chová špatně, většinou máme tendenci jeho chování omlouvat, vysvětlovat nebo hledat, co za tím vším může stát. A většinou najdeme uspokojivé vysvětlení. Jedna z nejtěžších věcí, kterou v mezilidských vztazích někdy musíme udělat, ale je přiznat, že někdo, kdo je v našem okolí, je prostě zlý. Nebo, možná lépe řečeno, není dobrý a to dobro v něm prostě nenajdeme ani nevydolujeme.

Už se vám to někdy stalo? Z nějakého důvodu se v našem okolí vyskytuje osoba, která nám prostě z nějakého důvodu nedělá dobře. Pokud jsme citliví na energii mezi lidmi, pravděpodobně se této osobě dřív nebo později začneme vyhýbat tak nějak přirozeně. Pokud ale rádi rozebíráme vztahy, budeme se pídit po tom, co nám vlastně tak moc vadí.

Za většinou chování, které je nám proti srsti, najdeme nějaké ospravedlnění (když si dáme tu práci s jeho hledáním). A lidé jsou obecně mistři v tom umět si vysvětlit, ospravedlnit a vyargumentovat vlastně všechno. Když se ale ponoříme do pozorování toho, kdo „se nám nezdá“ a pokusíme vypnout naše emocionální pouto k němu, uvidíme varovná znamení.

Popírají realitu. Objektivní fakta a jejich interpretace se diametrálně odlišují. Přicházejí s názory, které jsou pro nás nepochopitelné, ale pro ně maximálně logické.

Převrací fakta. Nejen, že je neinterpretují tak, jak by to udělala většina populace, ale manipulují s nimi podle toho, jak se jim to do jejich reality hodí.

Zamlčují informace. Nic neříkat totiž přece neznamená lhát, no ne? Některé informace ale budou sloužit v jejich prospěch více, když se nedostanou dál.

Svádějí z cesty ostatní. Pokud je to výhodné, nemají problém postavit do zranitelné, ohrozitelné a nepříjemné pozice kohokoliv jiného. Většinou velmi manipulativní cestou.

Lži. Neustálé. Většinou schované za upřímnost, péči a starostlivost. Nemají problém cokoliv dovysvětlit, protože lhaní je pro ně natolik přirozené, že se vlastně od jejich reality tolik neliší.

Jsou bezcitní. Nemají pochopení pro utrpení dobrého člověka. Číkoliv dobroty využijí bez okolků, aniž by měli špatné svědomí. To neznamená, že by postrádali empatii, v mnoha případech právě naopak. Jenom ji nevyužívají pro pomoc, ale pro lepší využití poskytovaného lidského materiálu.

Vyhýbání se zodpovědnosti. Nebo její naprosté popření. Přijmout zodpovědnost za vlastní činy je nepředstavitelné, vždycky je možnost svalit vinu na někoho jiného. Neznají hodnotu omluvy ani jejího přijetí, neznamená pro ně nic.

Manipulace. To je vlastně jejich naprostá přirozenost. Umí využívat všeho, co vědí, pro to, aby dosáhli toho, co chtějí. Ví, jak zařídit, abychom se cítili hloupě, neschopně, smutně... abychom případně vyhledali jejich přítomnost nebo pomoc, popřípadě aby nás jinak dostali do svých tenat.

Přelétaví přátelé. Záleží, jaký s námi mají záměr. Budou kolem nás, pokud je všechno zalité sluncem, jakmile se začne obloha mračit, zmizí. Nemůžeme od nich čekat pořádnou podporu. A když nám ji nabídnou nebo poskytnou, na jejím konci bude vždy nějaký jejich benefit. Třeba protislužba. Nezištnost neexistuje.

Nárokují si náš čas. I když ví, že ho nemáme – že se potřebujeme věnovat práci, rodině, sobě. Tak nějak jim nevadí, někdy to dělají i záměrně, objevit se a překazit cokoliv, co jsme zrovna měli v plánu. Je v tom díl zlomyslnosti, díl sobeckosti. A my se díky nim můžeme dostat do spirály, která nevede jinam, než dolů.

Žijí několikerým životem. S každým jsou jiní. Nikdo pořádně nezná jejich minulost, jejich cíle, jejich plány nebo pravé vlastnosti. Jsou amorfní, jejich pravé já je neodhalitelné, každý z jejich okolí je zná trošku (někdy i diametrálně) jinak.

Posedlí kontrolou. Jsou majetničtí a posedlí svou možností (a schopností) ovládat vše ve svém okolí. Budou se snažit zošklivit nám ostatní přátele, možná i partnera nebo rodinu. Nadvláda je to, čím se krmí, a nenechají nás ve vlivu někoho jiného, který to s námi třeba myslí dobře.