Psychická onemocnění se nevyhýbají ani našim dospívajícím dětem

Raná adolescence je pro všechny velmi náročné období. Jak pro toho, kdo ji prožívá, tak pro ty, co se vyskytují v jeho okolí. Pokud už to u svých dětí máte za sebou, pravděpodobně si říkáte, že „velmi náročné období“ jsou poměrně slabá slova. Neexistuje žádná příručka, co je v takovém období normální, a co už je varovné znamení, kterému bychom měli věnovat zvýšenou pozornost. A tak nám často uniknou věci, které bychom měli řešit mnohem dříve.

Pokud se náš teenager začal chovat „jinak“, vždycky máme po ruce vysvětlení – a jsou dobrá. Dítě si v raném dospívání prochází obrovskými změnami. Jednak tělesnými a hormonálními, ale především psychickými a sociálními. Dítě se začne vymezovat vůči nám i ostatním autoritám, buduje si svou pozici mezi vrstevníky a k tomu všemu se ještě snaží pochopit samo sebe.

Je toho na ně moc (i když si myslíme, že jsme to především my, kdo trpí) a neumí se s tím dobře vyrovnávat, mění se jejich styl komunikace (i náš), cítí na sobě obrovský tlak, se kterým neví, co si počít. A často se stane, že se – na chvíli – náš vztah rozpojí, potřebujeme čas, abychom všichni to „nové já“ poznali. A tak se stane, že to, co by už mohly být známky psychické poruchy, buď přehlédneme, nebo pokládáme za další projev té proklaté puberty.

• V dnešní době je toto nezáměrné opomenutí obzvlášť nebezpečné. Zvětšuje se propast mezi generací rodičů a dnešních dospívajících, vliv na to mají technologie i naprosto jiné sociální nároky. Častěji tak dochází k nepochopení potřeb nebo jejich bagatelizaci.

Jaké poruchy dětem hrozí?

Pokud bychom měli zmínit psychické poruchy, které nejsou například dědičné nebo vzniklé bez vnějšího zapříčinění, dojdeme k několika oblastně. Dospívajícím nejvíce hrozí:

• Poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie)
• Látkové i nelátkové závislosti
• Deprese
• Sebepoškozování

Závislostem dospívajících a tomu, jakou roli bychom měli hrát v jejich rozpoznání, nápravě a ideálně prevenci, jsme se věnovali ve článku Rodiče a drogová závislost dětí. A pokud vás zajímají pocity, které dítě mohou k závislosti dovést, přečtěte si tento článek.

Všechny zmíněné poruchy vyplývají z neschopnosti vyrovnat se s vnitřními změnami a vlivem okolí. Často je ale za tím vším takový metamotiv, skrytý a neformulovaný. Dítěti je zle a potřebuje pozornost. Spousta problémů vzniká proto, abychom si dítěte „všimli“ a pomohli mu se z nejednoznačné situace dostat, ukázali mu, že není na světě samo, byť si tak připadá.

Varovná znamení

Pokud je na nás dítě drzé, práská dveřmi nebo se jeho slovník začne rozšiřovat o vulgární výrazy, ztrácíme sice nervy, ale tolik obávat se nemusíme. Jsou ale znamení, která bychom přehlížet neměli – raději je řešit zbytečně, než neřešit ty, které to potřebují.

• Nadměrná izolace, uzavřenost
• Záchvaty pláče nebo vzteku
• Málo nebo naopak moc spánku
• Změny váhy
• Nezvladatelné chování, agresivita, podrážděnost
• Kázeňské a/nebo studijní problémy
• Ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity
• Změny kolektivu přátel

Všechny tyto příznaky mohou být do jisté míry nevinné, jde ale právě o jejich intenzitu. Je tedy do značné míry na nás, jak je vyhodnotíme. Pro dítě je nesmírně důležité, aby v nás mělo důvěru a vědělo, že se na nás se svými problémy může obrátit. To můžeme podpořit také například tím, že budeme se svými dětmi sdílet i svá trápení a zkušenosti, připomeneme si, čím jsme si procházeli v jeho věku a budeme o tom mluvit. Možná se trefíme do velmi podobné situace, kterou naše dítě zažívá, a tím mu dodáme odvahu o tom mluvit.

Učitelé vědí své

Pokud máme podezření, není od věci obrátit se na učitele ve škole a probrat s nimi případné patologické chování našeho dítěte. Ač si to málokdo z nás uvědomuje, učitelé často rozpoznají problém mnohem dříve než rodič. Nejsou emocionálně zainteresovaní, ale hlavně mají na své straně zkušenosti a statistiku. Prošly jim pod rukama stovky dětí různého věku a jejich oko je odborné nejen v jejich akademickém předmětu. Toto se rodičům často špatně uznává, protože – kdo zná mé dítě lépe než já? To je ovšem přístup, který může vést k problémům.

„Já i má mladší sestra jsme chodily na stejnou střední školu. Jsem o šest let starší, takže už jsem tam dávno nebyla, když mi najednou volala školní poradkyně a moje bývala němčinářka v jednom. Měly jsme moc dobré vztahy už během studia, tak jsem si myslela, že po mně chce pomoct s nějakým projektem nebo něco podobného. Když jsem to ale zvedla, velmi vážně se mnou mluvila o mé sestře, že si všimla dramatických změn v chování, plačtivosti a spousty dalších věcí. Sešla jsem se s ní a nestačila se divit, co se s mojí sestřičkou ve škole děje. Doma jsem si ničeho nevšimla, respektive to, co se dělo, jsem nepovažovala ani já, ani rodiče za jakkoliv abnormální. Bohužel, i ty rány na předloktích nám sestra vysvětlila tím, že si hrála se psem a on ji poškrábal. A my tomu věřili.

Začali jsme to řešit a to, co jsme se dozvídali, mi naprosto změnilo pohled na to, jak vypadá psychická nemoc. Sestře po téměř roce odmítání návštěv lékaře stanovili diagnózu a od té doby se všichni učíme, jak s tím pracovat. Nechápu, jak jsme mohli být takoví ignoranti a nevidět, jak se trápí. Hodně lidí nám vysvětlovalo, že to nebyla naše vina, ale ta tíha mi zůstane celý život. A se vším nám nakonec pomohla paní učitelka, kterou sestra naprosto nesnášela a myslela si, že horší vztahy s nikým mít ani nemůže.“

Jana, 36

Pokud vás toto téma zajímá, v našich dřívějších článcích se můžete dočíst i o tom, jak vypadá závislost na internetu, nebo o tom, jak dětem ze závislosti na technologiích pomoci. Často je ale nezbytná odborná pomoc, pokud máte obavy, rozhodně neváhejte ji vyhledat.