Zobrazit přihlášovací formulář

Nejsme náhodou my sami toxičtí rodiče?

  • Publikováno:
Nejsme náhodou my sami toxičtí rodiče?

Pro naše děti děláme vždy jen to nejlepší. Ale, jak víme, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Stejně, jako všichni lidé, kteří svým chováním nezáměrně ubližují ostatním, ani my si nemusíme být vědomi toho, že našim dětem chystáme perné chvilky a náročnou budoucnost. Čím vším můžeme negativně ovlivňovat vztah s našimi dětmi? Možná bychom se někdy mohli zamyslet, jestli se nás náhodou některá z následujících věcí netýká.

Všichni si z domu neseme nějaké bolístky, křivdy, bezpráví nebo nejistoty, které nám vtisklo chování našich rodičů, respektive naše interakce s nimi) popravdě – kolik z nás bylo ideálními dětmi? Je dost dobře možné, že od té doby, co máme ty svoje, jsme se rodičům několikrát v duchu omlouvali za to, že jsme jim vyčítali reakce, které prostě ale nejde uhlídat). Někdo si šrámy odnáší velké, někdo malé, někdo s nimi umí pracovat, jiný je jitří celý život. A někdy se můžou naše vlastní bolístky projevit na vztahu k vlastním dětem. A tak se stáváme součástí začarovaného kruhu předávání jisté formy vztahové toxicity do dalších generací. Na co si dávat pozor?

Mluvíme NA své děti, ne S nimi. Komunikace mezi rodiči a dětmi je v otěžích rodičů. Jako autorit, jako zdatnějších rétorů, jako starších osob. Může to být složité, zvláště v době, kdy dítě začíná získávat své vlastní názory, které se nám, zkušeným, velmi těžko respektují – nebo jenom poslouchají. Pokud sami sebe přistihneme v situaci, kdy vlastně nevíme, co nám dítě chtělo říct, nebo hůř – říká, měli bychom zavřít pusu a poslouchat, poslouchat, poslouchat a ještě trochu poslouchat.

Kritizujeme sami sebe. Pokud před svými dětmi zpochybňujeme sami sebe, otřásáme jejich světem. Každé dítě bere své rodiče jako vzor, jako své hrdiny. A pokud je naučíme, že hrdinové mají o sobě spousty pochybností, přijmou to... taky jako vzor. Takže bychom o sobě neměli před dětmi mluvit jako o tlustých, hloupých, neschopných nebo jinak nedostatečných. A ty situace si určitě představit umíme. Měli bychom si negativní hodnocení sebe sama nechat pro sebe – nebo pro rozhovor s někým dospělým.

Nezvládáme svou vlastní frustraci. Pojďme být na chvíli upřímní. Často se na naše dítě sveze náš vztek pramenící z nedostatečné organizace. Ať už se jedná o to, že našemu drobečkovi trvá moc dlouho se obout, nebo třeba o jakékoliv jiné zdržení, když spěcháme. Bude to vyžadovat z naší strany třeba vstát o deset minut dříve a psychicky se připravit na všechny možné komplikace, udělat si časový plán (a hlavně rezervu) a vymazat všechny své vlastní projekce toho, jak se k nám v podobných situacích chovali naši rodiče.

Zacyklíme se ve vlastní negativitě. Nemůžeme po dítěti chtít, aby bylo neustále pozitivní, veselé a poslušné, když je obklopeno negativní energií. Byť se to mnohým může zdát jako moc nekonkrétní vyjádření, zkuste si porovnat dvě věty, které například řeknete partnerovi večer u večeře – „Dneska to byl fakt zlobivý kluk, choval se jako spratek celý den.“ / „Dneska to bylo náročné, nebyl ve své kůži. Zajímalo by mě, co se děje.“ Obě teoreticky vyjadřují stejnou situaci, ale...

Štítkujeme. „Líný, sobecký, nerozhodný, zlý, zlobivý...“ Pokud takto nálepkujeme své děti často, přijmou to za fakt. Rodičovství je práce na tři plné úvazky denně, sedm dní v týdnu, bez dovolených. Proto nám často chybí reflexe skutečnosti, že tato slova možná popisují to, jak se dítě chová v dané chvíli, ne ale to, jaké je naše dítě pořád. Pokud mu to budeme opakovat, zabijeme v něm zájem o změnu k lepšímu, vezme to jako neměnný stav.

Srovnáváme. Je to jedna z nejvíc zraňujících věcí, kterou můžeme dětem udělat. Srovnáváme je se sourozenci (čímž si zaděláváme na pořádné rodinné potíže), s jejich kamarády, s dětmi známých a tak dále. Tímto dáváme dítěti najevo, že bychom ocenili, kdyby bylo stejné jako někdo jiný, ne to, že se nám líbí jeho vlastní individualita. A tím ji potlačujeme a potlačujeme.

Kritizujeme jejich kamarády. Skoro každé dítě si sem tam přivede domů kamarády, nad kterými nám obočí vyletí až na zátylek. Bohužel, i tuto volbu bychom měli respektovat. Když budeme kritizovat, zesměšňovat nebo jinak znehodnocovat kamarády našich dětí, kritizujeme, zesměšňujeme a znehodnocujeme jejich vlastní volbu, a tedy i je samotné. Měli bychom se spíš snažit pochopit to, co je na nich pro naše děti tak výjimečného.

Snažíme se být nejlepší kamarádi. Rodiče jsou rodiče a děti jsou děti. V tom vztahu je třeba hierarchie. Pokud se budeme snažit až moc být dítěti nejlepšími kamarády, dopadne to špatně. A co znamená „až moc“? K takovému chování patří věci, které spoustě z nás přijdou až skoro divné, nicméně nejsou tak neběžné. Například nosit stejné oblečení, zapojovat se mezi jejich přátele v nevhodné míře, sdílet informace, které bychom sdíleli například s kamarády, ale rozhodně nejsou pro uši našich dětí, a tak dále. Tímto dosáhneme ve vztahu velmi nezdravé dynamiky. Děti jsou vyňaty z přirozeného okruhu přátel a my koneckonců také.

Bráníme jim v samostatnosti. Přijde doba (a je to velmi, velmi brzo), kdy je pro rozvoj dítěte lepší něco vyzkoušet a třeba čelit neúspěchu, než nezkoušet nic a nechat rodiče, aby dělali všechno za něj. Je pro nás jednodušší vyřešit spor na pískovišti nebo utěšit, když na naše dítko sedne moucha a ono se lekne, ale dělat všechno za naše děti je pro jejich rozvoj inhibující.

Vždycky, nikdy, pořád. Toto jsou slova, která ničí každý vztah, ne jen ten, který máme se svými dětmi. Generalizace chování je velmi nebezpečná, podobně jako štítkování. Když dítěti řekneme, že si nikdy neuklízí pokoj, většinou nemáme pravdu – někdy ano, a tím tyto momenty naprosto znehodnotíme. Tak proč by se mělo snažit, no ne?

Bereme si chování našich dětí moc osobně. Je jasné, že když se o našeho andílka staráme tak intenzivně, pořád a s takovou láskou, nechceme slyšet nic než slova lásky. Ale časem uslyšíme, že nás naše dítě nesnáší, nikdy nechce vidět, že jsme zlí a nemají nás rádi. Bolí to, to ano. Ale děti „z toho nemají rozum“. Není to pravda. A my to nesmíme brát osobně. Rozhodně bychom neměli reagovat nedospěle, oplácením, nebo dokonce „tichou domácností“ nebo postavením na hanbu. Pokud nás takové chování děti rozrušuje až moc a sami si všimneme, že je to nezdravé, možná by bylo dobré poradit se s terapeutem, proč to v nás takové pocity vyvolává.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

Ala1980 ID 389733
27.9.2018, 0:43
Geniální článek musím říci (F)