Děláte si "zbytečné starosti"? Vztahy a sex

Spousta lidí si to nedokáže představit. Tu neustálou potlačovanou paniku, že je „něco“ špatně, nevíme co, prostě něco. Že jsme na něco zapomněli, že na něco zapomeneme, že se prostě něco stane. Nevíme co. Něco. A tak si píšeme na lístečky, co je třeba za den udělat, uklízíme, snažíme se věci zorganizovat, lezeme ostatním na nervy a učíme se zhluboka dýchat.

Úzkost není jen ten pocit, který máme, když pracujeme na něčem po termínu nebo zkoušíme něco poprvé. Je to silný pocit, který se může objevit kdykoliv, i když pro něj nemáme objektivní důvod. Ale všechno o nich se dozvíte v článku, který jsme jim a jejich popisu věnovali. S čím se potýkají ti, kteří úzkostmi trpí? Jak to vypadá na každodenní bázi?

Když vám lidé říkají „nestresuj se kvůli tomu,“ máte chuť je praštit. Kdybychom se nemuseli stresovat kvůli tomu, jestli stihneme uvařit k večeři všechno, co jsme si předsevzali, nebo kvůli tomu, jestli náhodou někam nepřijedeme pozdě, rozhodně bychom to nedělali. Naše úzkost není volba, a když lidé říkají, ať jsme v klidu, jenom nás to ještě více znervózní.

Jak vágně lidé používají pojem „záchvat úzkosti“. Nebo „panická ataka“, popřípadě cokoliv, co referuje k nadstandardnímu rozčilení. Je to jako přirovnávat silnou bolest hlavy k migréně. Kdo nezažil, nepochopí – jak to vypadá, když se vám sevře hrdlo, nemůžete dýchat, pláčete a máte pocit, že už nikdy nic nebude v pořádku.

Rozhodí nás i maličkosti. Telefonu dochází baterie a my čekáme hovor (68 %). Proč nás sousedi nepozvali na oslavu narozenin? Co jsme udělali? Za co jsou na nás naštvaní? Ujela nám tramvaj a další jede až za deset minut, což nám dává jenom čtvrt hodinu rezervy...

Nesnášíme chodit pozdě. Raději jsme všude o půl hodiny dříve, než aby na nás musel někdo čekat. A pak ty minuty trávíme v nervozitě, co máme dělat, abychom nevypadali, že se na nás někdo jiný vykašlal. A když má ten druhý zpoždění? Katastrofa. Ale stejně nic neřekneme.

„Možná“ je nejhorší slovo, které existuje. Možná, uvidíme, dáme si vědět, rozhodneme se podle situace. Nejistota je pro lidi trpící úzkostmi pravděpodobně to nejhorší, co se jim může na denní bázi dít. Plán je to, co přináší klid. „Uvidíme“ je něco, z čeho se nám zapotí dlaně.

Když úzkost udeří, je třeba zavřít krám. Prostě se musíme uklidnit. Vybrečet, vyzuřit, vystresovat. Ideálně schoulení ve fetální pozici v posteli. A klidně celý den. Ničemu to nepomůže, ale ničeho jiného nejsme schopní. Proč? Protože úzkost.

Máme tiky. Když se dostaneme do stresové situace, máme i fyzické projevy. Odkřupáváme klouby, klepeme nohou, nadužíváme slova, potíme se, dokonce se možná i smějeme (takže vypadáme naprosto v pohodě).

Když s námi mluví hodně lidí najednou, naše hlava se chystá explodovat. Čtyři konverzace na mobilu, volá maminka, partner chce něco vědět, děti se ptají. V takových momentech nás zachvacuje úzkost a panika, protože potřebujeme přece odpovědět všem, nikoho nenechat čekat, protože tak se to prostě dělá. A tak jsme protivní na ty, co jsou kolem nás, protože bychom telefonem nejraději mrštili na druhou stranu pokoje, proč se proboha rozhodli ozvat všichni najednou?

Jaké to je, když se vzbudíte uprostřed noci, a už neusnete. Protože toho zítra máte tolik a nebudete se moc soustředit, protože teď nespíte a budete unavení, raději si nastavím ještě jeden budík, co kdyby mě ten první nevzbudil, děti zaspí a bude to jen naše vina, paní učitelka si o nás bude myslet, že jsme nezodpovědní rodiče, nestihnu dojet do práce na čas, šéf si bude myslet... A tak dále.

Nesnášíme, když musíme zrušit plány. Všichni to dělají, všem se občas stane, že něco nevyjde. Pokud ale víme, že nám nevyjde něco, na čem jsme byli dlouho domluvení, je to jako apokalypsa pro náš mozek. I když víme, že to všichni pochopí, že se nikdo nebude zlobit... co když?

Když nám někdo neodpoví hned, je to naše vina. Protože jsme mu něco udělali. Protože si o nás myslí něco špatného. Protože nás nemá rád.

Občasný úzkostný pláč. Jenom tak, nic se neděje, nevěnujte tomu prosím pozornost. Jenom si tady odbudeme bezdůvodné zhrouceníčko a za chvíli se vám budeme zase věnovat.

Bolest žaludku. Rozhodně to není tím, co jsme snědli. To už dávno víme. I když okolnosti hrají v náš prospěch, sedíme a třeba čekáme na vlak, než se vydáme na výlet, břicho se chce obrátit naruby. Proč? Těžko říct.

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2018 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt