Při randění s kůží na trh

Přiznejme si, v dnešní době jsme všichni tak trošku zmatení. Co si můžeme v mezilidské komunikaci dovolit, co ne, jestli se náhodou nevydáme s kůží na trh moc, málo, jestli se nezesměšníme nebo třeba někoho neurazíme. A tak se i z tak potenciálně velké události, jakou je pozvat někoho na schůzku, stal hon za tím, být co možná nejvíc neutrální. Aby si náhodou někdo něco nemyslel, nebo se náhodou někdo nějak nezranil.

Vytvořili jsme společnost, ve které je doopravdy těžké být korektní. Ale proč vlastně být korektní? Když jsou záměry jasné? Proč schovávat zájem o někoho, když je to přesně to, co bychom chtěli projevovat?

Následující zvyky tak nějak vyšly z módy. Respektive z ní byly vytlačeny snahou o to, aby si náhodou „ten druhý moc nemyslel“. Některé z nich jsou určeny pro pány, některé pro dámy, některé pro oba. Když jsme si jistí tím, co chceme, neměli bychom se bát je oprášit. I když je známe možná jen z filmů pro pamětníky.

Zvát na schůzku nebo na rande, ne na kafe. „Tak někdy můžem třeba na kafe, hm?“ Proč? Proč tomu tak říkat? Proč se vyhnout formulaci – rád bych tě pozval/a na schůzku/rande? Proč používat neutrální „my“? Abychom mohli oba taktně vycouvat a tvářit se, že o nic nešlo, protože jsme byli „jenom na kafi“?

Doopravdy hezky se obléct. Vložit úsilí do toho, jaký děláme dojem. Samozřejmě, dřív nebo později bude na místě trošku neupravenější vzhled, ale na první schůzce? Pokud nebude originálně na bazéně nebo při výšlapu, je rozhodně vhodné se hezky obléct, hezky vonět, učesat se, namalovat, a vložit do přípravy tu energii, kterou říkáme, že nám na tom záleží.

Přijít až ke dveřím. Když někoho vyzvedáváme, je doopravdy hezké a slušné přijít ho (většinou teda ji) vyzvednout až ke dveřím a nečekat v zaparkovaném autě nebo postávat na chodníku. Nabídnout rámě a doopravdy doprovodit. A třeba i otevřít dveře a pomoct nastoupit.

Přinést květiny. Pamatujete? Dělávalo se to. Nebo čokoládu. Nebo cokoliv, maličkost.

„Jednou jsem byla domluvená s kamarádem na oběd. Měli jsme se potkat na místě. Byla jsem čerstvě rozvedená, on zrovna proces rozvodového řízení zahájil. Znali jsme se už dlouho, čekala jsem sdílení zkušeností a podobně. Většinou všude chodím brzo, tak čekám. I na tuto schůzku jsem dorazila asi o pět minut dříve. A co nevidím – kamarád tam už byl, na stole pro mě pugét, když jsem přicházela, dali jsme si pusu na tvář a odsunul mi židli. No byla jsem naprosto konsternovaná – vždyť to je kamarád a chová se jako Oldřich Nový, když se snaží ulovit slečnu. Jenomže pak mi došlo, že on je vlastně stará škola. A prostě dělá jen to, co je hezké, slušné a na co se zapomnělo. To, že mi to přišlo podezřelé a až trochu k smíchu, je jenom moje blbost. Takhle by to mělo být. Naštěstí jsem neprohodila nic nevhodného a jenom jsem to všechno přijímala s vděkem. A ujištěním, že ten rozvod byl dobrý nápad.“

Klára, 39

Jít tančit. Taky vás jako první napadl nějaký klub? Hezky večeře, pár drinků a hurá na parket? A co takhle jít tam, kde se hraje něco, přes co se dá i povídat, a tančí se v párech, klasika, šlapání zelí, cokoliv, ale ne ta divočina, na kterou jsme bohužel zvyklí.

Vypnout elektroniku. Ach, ty mobily. Odložit je stranou, vypnout zvonění a nenechat se vyrušovat je něco, co dnes považujeme skoro až za nemyslitelné. Snad ale ne všichni. A věřte, že vypnout telefon a ani ho během schůzky nevytáhnout, je rozhodně k ocenění.

Obecný koncept žádání o svolení. Jak to myslíme? Třeba – „Můžu ti nabídnout rámě? Můžu tě doprovodit domů? Můžu si přisednout blíže?“ A další, situační žádosti. Zdá se vám to nějak divné? Třeba ponižující? Ale pro koho? Kolika trapným chvilkám by se předešlo, kdybychom se nejdříve zeptali, než něco uděláme.

Nikdy nepředpokládat sex. Už by se to hodilo? Třetí schůzka, to bychom už asi měli, co? Je pravda, že první sex je v dnešní době považován skoro za ekvivalent prvního polibku dříve. Ale nikde nejsou žádná závazná pravidla, nikdo nestanovil, kdy se to hodí, kdy už by se mělo. A krása okamžiku bude umocněná rozhodně i tím, že nikdo v žádnou chvíli začínajícího vztahu nepředpokládá, že bude sex.

Být upřímní. Když ano, když ne, když chceme zpomalit, když chceme schůzku i celý pokus o vztah ukončit. Ať ob strany ví, na čem jsou. Nebudovat ono okřídlené možná, někdy, uvidíme, třeba, ozveme se. Nikdo nemá neomezené množství času a není vhodné plýtvat ani svým, ani časem těch druhých. A upřímně – když to není ono, víme to skoro okamžitě. A když je... tak taky.