Zobrazit přihlášovací formulář

Rozmazlené dítě snadno a rychle

  • Publikováno:
Rozmazlené dítě snadno a rychle

Každý rodič si asi někdy řekl, že jeho dítě je prostě rozmazlené a nic mu není dost dobré. Někdy je to pravda, někdy je to jenom stav předtím, než se věci dají výchovou zase trošku do pořádku. Když se nad tím zamyslíme, dítě se nerozmazlí samo. V dnešní době, kdy naši pozornost odvádí nespočet věcí, je velmi těžké vychovávat dítě správně, ne jednoduše. Ale neděláme to jen proto, aby z našich dětí vyrostli „slušní lidé“. Děláme to i proto, abychom se několik desítek let nepotýkali s následky naší nedůslednosti.

Jak poznáme, že nám dítě tak trošku přerostlo přes hlavu? Je to těžké. Protože všichni děláme, co můžeme, co považujeme za nejlepší, popřípadě v dané situaci za nejvýhodnější. A tyto dvě věci rozhodně nemusí znamenat v daném okamžiku to samé.

V dnešní době děti samy sebe hodnotí na základě vnějších faktorů více, než kdykoliv jindy. Nejnovější telefon, značkové oblečení, televize, kapesné, fakt, co pro ně jsou rodiče všechno schopni zařídit, udělat nebo zaplatit. Bůh ví, jak jsme se v takové situaci ocitli, ale nějak se to prostě stalo. A my se s tím musíme vypořádat.

Jako u všeho, nejlepší by bylo, kdyby se to nikdy nestalo – kdybychom si nikdy nemuseli říct, že asi máme problém. Protože mnoho rodičů se nechá tak dlouho svými ratolestmi vodit za nos, že si najednou uvědomí, že nestíhají pokrýt všechny potřeby a rozmary svého dítka; na jejichž pokrytí je dítě ale zvyklé. Protože náročné dítě ve školce vyroste v náročného teenagera, a všichni víme, že nároky v teen světě nejsou dneska zrovna malé.

Čím dříve rozpoznáme, že se naše dítě řítí do průšvihu – a my s ním, tím lépe. Takže tady jsou nejdůležitější varovná znamení:

  • Nezvládají prohry a ztráty, ať už na hřišti, při sportu, doma...
  • Na toho, kdo je porazil, byť byl objektivně lepší, jsou rozzlobené. Rozhodně neblahopřejí k výkonu.
  • Když jim řekneme „ne“, neakceptují to. A rozhodně nám to dají „sežrat“. Často tak, že povolíme.
  • Nejeví známky zájmu pomoct. Komukoliv s čímkoliv. Kolem domácnosti, kolem sebe, nám, přátelům.
  • Znají pravidla, ale myslí si, že jsou pro ostatní ne pro ně.
  • Pokud mají problémy ve škole, se známkami nebo výchovné, čekají a spoléhají na to, že je vyřešíme za ně.
  • Jsou sobecké. Nijak se nezajímají o potřeby, city nebo touhy ostatních. Existují jen ty jejich.
  • Rozhodně se necítí za nic zodpovědné. Všechno je vždycky vina někoho jiného.
  • Neumí být vděčné nebo cokoliv ocenit. Dárek, pomoc, kompliment. Jako rodiče je vždycky musíme trošku popostrčit, aby poděkovaly.
  • Pokud jejich kamarád má něco, co ony ne, automaticky předpokládají, že jim to zajistíme (od lepších svačin po bazén na zahradě).
  • Nikdy nesplníme všechna jejich přání. A když přijde na věc, vždycky si budou stěžovat na to, co jsme neudělali, než by ocenily to, co jsme jim dali.
  • Potřebují být první. V řadě u bufetu, v centru pozornosti, první, kdo má slovo, první, kdo splní úkol a tak dále. Nehledě na to, jak se na tu první pozici dostanou a jaký výkon odvedou. První. To je vše.

Jak se s tím jako rodič poprat? Především nenechat to zajít daleko. Jak už jsme řekli, rozmazlený školák je menší problém než rozmazlená dvacátník. Takže:

  • Přestaňte všechno dělat za své děti. To není nic proti ničemu, všechno se musí naučit a to, že nemáme trpělivost s tím, jak pomalu jim to zezačátku jde, může vyústit v situaci, kdy svému pětadvacetiletému synovi mažeme ráno chleba na snídani. Každý boží den.
  • Učte je, jak prohrávat se ctí. V každé oblasti lidské činnosti se najde někdo, kdo je lepší. To neznamená, že bychom se měli přestat snažit, jenom to, že ostatní pro nás mají být inspirací, ne hrozbou.
  • Učte je, jak vyhrávat s pokorou. Mít radost z vítězství je samozřejmé, ale je třeba brát ohledy i na ty kdo prohráli. Říct, že to s nimi byl doopravdy zápas, a že jim přejeme hodně štěstí propříště. A když nás poprosí o radu, dát ji.
  • Jak převzít zodpovědnost za to, co samy děti dělají? I to je na nás. Neměli bychom chodit orodovat za lepší známky, za neudělení trestu, žehlit jejich průšvihy.
  • Rodiče mají držet slovo. V dobrém i ve zlém. Když řekneme ne, bude platit. Když jim dáme domácí vězení, měli bychom ho dodržet.
  • Jsme rodiče a my určujeme pravidla, byť se na nich můžeme domluvit. Hlavní je je ale neporušovat, nedělat výjimky a nenechat děti, aby jim prošlo, když je obejdou.
  • Naučit děti se omlouvat. A tedy poznat, co vlastně udělaly špatně.
  • Naučit je pociťovat vděk. Že „děkuji“ není jenom slovo, ale co doopravdy znamená. Aby věděly, kdy vlastně děkovat mají.

A pokud si chcete přečíst víc o tom, jaké chování nás, rodičů vede k rozmazleným dětem, přečtěte si tento článek. Často za to totiž nemůže nic jiného než naše dobrá víra a dobrý úmysl.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

evicela ID 205626
16.10.2018, 20:55
Tohle všechno dělají rodiče sami, mnohdy se chovají k děcku jako ke svátosti, vše je mu dovoleno, je mu jen pochlebováno jak je nej a pod, potom se divme co z nich je.
misonka ID 90767 misonka
15.10.2018, 21:38
Škoda, že tu není uveden autor článku a zdroj informací.