Jak si za neštěstí můžeme sami

Neštěstí je možná zavádějící slovo. Máme totiž na mysli ten pocit, kdy prostě nejsme šťastní. Každý zvlášť musíme posoudit své vlastní nitro, to, jakou perspektivou se díváme na svou situaci, jestli se kolem nás a nám dějí převážně dobré věci, špatné věci, nebo vlastně ani neumíme říct. A když už budeme u toho zkoumání vlastního nitra... možná bychom do té analýzy měli zahrnout taky to, jestli si za ty pocity nemůžeme sami. Jak?

Nešťastní lidé totiž mají hodně společného. Zdaleka to nejsou jejich životní osudy, dokonce ani okolnosti, finanční nebo rodinná situace. Je to způsob, jakým se chovají, jakým pohlíží na svět, k jakému dospěli.

Porovnávají se s ostatními. To bude pravděpodobně to nejtěžší, čeho se vzdát, pokud se chceme posunout směrem ke spokojené psychice. Jestliže lpíme na principu, když on, tak proč ne taky já, držíme v rukou doopravdy dvojsečnou zbraň. Může nás sžírat závist a strach, zášť a nepřejícnost, a můžeme se zamknout do kruhu sebelítosti, který nám nijak nepomůže. Jediné měřítko, které na nás platí, jsme my sami.

Soustředí se na problém, ne na řešení. Je to jednoduchá. O problémech mluvíme, povídáme si s kamarády, kolegy, rodinou, vykládáme, co je nového. Ale s málokým se bavíme o tom, co by se vlastně dalo dělat. A najednou si myslíme, že to tak vlastně má být, že je normální problémy pitvat, ne konstruktivně řešit. A ono vyřešit nejde doopravdy jen máloco.

Chronicky si stěžují. Lidé, kteří když otevřou pusu, tak z nich vypadne s největší pravděpodobností stížnost, si vysloužili speciální článek. Všechno o nich si můžete přečíst tady. A že je to doopravdy zajímavé čtení. Najdete v popisu někoho, koho znáte?

Utíkání z reality. Je jednoduché problém na nějakou chvíli odložit tím, že ho prostě přebijeme zkreslením reality. A o čem mluvíme? O jakýchkoliv závislostech. Alkohol, drogy, gamblerství, jídlo, sex, cigarety... to všechno může být na chvíli příjemné, potenciálně však dost nebezpečné. Destrukci sice odkládáme na později, ale zároveň ji takovým chováním zvětšujeme.

Máme hlavu nastavenou na negativno. Ironie, cynismus, pesimismus. Je to sice do jisté míry přirozená obrana, ale jakmile si je moc přivlastníme, může nás ovládnout a paralyzovat. A najednou se na všechno díváme trošku černěji, než jaké to ve skutečnosti je – nebo by být mohlo.

Výmluvy a čekání. Nemám čas. Jsem moc unavený. Ono se to zlepší, až (doplňte sami). No, to nás moc daleko nepřivede, naopak. Jakmile se postavíme do pasivní role, kdy vlastně na události nemáme vliv, tak se tomu poddáme a budeme doopravdy čekat, až se věci vyřeší za nás. Ono se to sice stát může, ale málokdy k naší vlastní spokojenosti.

Žijeme na úkor budoucnosti. Někdy máme sklon si neštěstí vynahrazovat drobnými radostmi, jako například nakupováním věcí, které nejen, že nepotřebujeme, ale na které vlastně ani nemáme. Ale dá se to ještě více zobecnit. Přestáváme vidět, jak činy, které konáme teď, mohou ovlivnit (a ovlivní) naši budoucnost.

• Odevzdání, smutek a beznaděj ještě nikdy nikomu nepomohly dostat se z problémů. Pokud se budeme pořád vyviňovat a hledat chyby a překážky u ostatních nebo u nějaké vyšší moci, skončíme nakonec tak, že si na svůj život, jakkoliv je bezútěšný, zvykneme. A to přece nechceme, ten život máme jenom jeden, no ne? Takže přijmout zodpovědnost a fakt, že změna je veskrze bolestná, i když je k lepšímu. A pár dnů, týdnů nebo měsíců vynakládání hodně energie přece stojí za to, abychom pak měli nadosmrti život lepší.