Osm znamení, že vaše dítě dospělo

A nemluvíme o desetiletých dětech. Ale o těch, které se už přehouply přes dvacítku a sotva jim můžeme říkat děti. I když pro nás jimi budou do konce našich dní. Zatímco my, rodiče, už nějakou dobu víme, že celá ta „dospělost“ je menší podvod, máme jen čím dál víc zkušeností, ale bezradní se cítíme snad pořád stejně, naše děti si na to teprve přijdou. A jak poznáme, že už bychom měli povolat do služby veškeré síly a jednat s nimi jako s parťáky?

Nemají zájem o povídání „o ničem“. Pokud s námi potomek ještě bydlí, poznáme to na jeho komunikaci s kamarády. Prostě už se věci „řeší“, málokdy si volají jen tak. A pokud s námi nebydlí, pocítíme to na vlastní kůži. Už nebudeme mít hodinové telefonáty, prostě se vyřeší, co je třeba, podá se hlášení, jak se všichni mají, a jdeme si po svých. Smutné? Možná. Ale efektivní. Máme přece všichni i jiné součásti našeho života.

V pátek večer zůstanou doma. Už to není tak, že jakýkoliv plán je lepší než sedět doma. Najednou šetří energií, nejdou ven, protože v sobotu jedou na hory, tak chtějí být odpočatí. I pro nás je to překvapení, ale neměli bychom na to upozorňovat. Klidný večer u filmu je někdy doopravdy lepší.

Už nejsou tak radikální. Na spoustu věcí už se dívají objektivně, minimálně ze dvou úhlů pohledu. Věci najednou přestaly být černobílé, lidi buď dobří, nebo špatní. Jsou tolerantnější, velkorysejší. A vidět to u nich je velmi hřejivý pocit, i když zapálenost mládí má taky něco do sebe.

Jsou více otevření vůči „jinému“. To souvisí s předchozím bodem. Stejně, jak nejsou tolik radikální, jsou mnohem otevřenější názorům, jiným životním stylům, neodsuzují a hlavně si už tolik nemyslí, že oni jsou ti první, kteří přišli na to, jak se má žít.

Nevynucují si pozornost. Ani lásku. Už přišli na to, že každý vztah má dva aktéry a vzájemná afekce se musí vyvážit. Když jeden chce moc a druhý vůbec, prostě to neodpadne. Přestávají sami sebe hodnotit podle toho, jak moc se s nimi ostatní baví, a dávají mnohem více prostoru.

Přijímají bolesti života. Už není všechno nefér a křivda, ale prostě součást toho, jak si tady na tom světě existujeme. Každé zlomené srdce přebolí, i když nezůstanou dva měsíce v posteli s depresí. Takže si najednou osvojí mnohem zdravější mechanismy, jak se přes náročná období v životě dostat.

Už se tolik nehádají. Často to vidíme u takových našich dětí, které mají vztah. A my do něho můžeme nahlédnout. Ukáže se, že i naši uhádaní teenageři dosáhli jisté stupně moudrosti, a ve svých zralejších letech se nepouštějí tolik do nesmyslných hádek a někdy raději mlčí. A my to nemůžeme nic jiného než obdivovat.

Jsou spokojenější sami. A to je pro nás jedna z nejtěžších věcí, byť je to ta nejužitečnější součást dospělosti. Nevadí jim, když jsou sami. Nepotřebují nikoho k tomu, aby jim bylo dobře. Dokonce ani nás. Není to o tom, že by nás přestali mít rádi nebo potřebovat, ale o tom, že se stávají nezávislými na lidech, kteří mohou stejně kdykoliv odejít nebo nemít čas. To je něco, co bychom měli, byť s těžkým srdcem, podporovat.

Protože víme, jaké to je.