Podle čeho poznat, že už partnera nemilujeme

Každý vztah sklouzne po čase do jakési rutiny, ve které vlastně své pocity až tak moc nezkoumáme. Tedy to je ten lepší případ. Pak jsou ale období, kdy se své emocionální stavy snažíme podrobit analýze, a to pak můžeme přijít na kde co. Hlavně tedy ale na to, že je někdy docela obtížné se sám v sobě vyznat. Podle čeho tedy poznáme, jestli svého partnera ještě milujeme, nebo nám vztah nenávratně skomírá?

Následující stavy mysli nejsou nutně zárukou toho, že se rozejdeme, ani nabádáním k tomu, že bychom se rozejít měli. Jsou to jenom indikátory nedostatku lásky, zamilovanosti, milování. A je na každém, aby posoudil, jestli se mu takto chce žít, jestli emocionální nenaplněnost můžou přehlušit jiné, pozitivní aspekty vztahu.

Cítíme se v partnerově přítomnosti trapně a zahanbeně. Milovat znamená, odpusťte tu staromódnost, cítit se poctěn partnerovou přítomností. Měli bychom ke svému partnerovi vzhlížet a být hrdí na to, že je s námi a my s ním. Pokud se ale na veřejnosti, mezi kamarády, v obchodě, v restauraci, s rodinou nebo kdekoliv jinde cítíme trapně, máme tendence partnerovo chování omlouvat nebo nad ním naopak převracet oči, no řekněte sami.

Společné vzpomínky už nám nevykouzlí úsměv na rtech. Pamatujete si doby, kdy jste si vzpomněli na to, jak jste se seznámili, na cokoliv z vaší společné minulosti, a bylo to prostě krásné? Mysleli jste na to, co bylo a bude, když jste usínali, a přinášelo vám to klid a štěstí? Ono by to tak být mělo. A pokud není, pokud cítíte spíše hořkost a možná až výčitky nad promrhaným časem, o lásce se asi moc mluvit nedá.

Celý vztah má pachuť smutku. Sami víte, kdy ve vztahu nejste šťastní. Ten pocit smutku a zmaru se táhne po celou dobu, je jako stín přítomný všem okamžikům, byť by měly být hezké a radostně. Osten zármutku bodne téměř vždy, když už bychom tak tak cítili radost. Zprvu nemusí být ani nijak konkrétní, prostě je jen tak všeobecný, ale všudypřítomný.

Partner nám nechybí. Pokud milujeme, prostě se nám sem tam zasteskne. A i když jsme spolu dlouho a na víkend, který budeme trávit od sebe, se těšíme jako na smilování (protože si chceme taky užít nějaký ten den pro sebe), přesto se po chvíli dostaví stýskání, vlastně když už partner za sebou zavírá dveře, máme sto chutí říct, aby nikam nejezdil. Pokud nám ale partner prostě nechybí, nevypadá to dobře.

Necítíme žárlivost nebo majetnictví. Samozřejmě že ve zdravém vztahu jsou tyto pocity vlastně zbytečné, ale je to naše přirozenost je mít. Na partnera žárlíme a případné sokyni nebo sokovi bychom nejraději vyškrábali oči. Ale pokud je nám jedno, jestli partner s někým flirtuje (nebo někdo flirtuje s ním), pokud nám na tom nezáleží nebo si dokonce říkáme, kéž by odešel za někým jiným, láska to asi nebude.

Lžeme, abychom uchránili partnerovy city. Lež je prostě vždycky špatně. A v momentě, kdy nemáme potřebu jít s kůží na trh, když je pro nás jednodušší sem tam trošku zalhat, než složitě vysvětlovat nebo se pouštět do hádek, znamená to, že nám už nejde tolik o vztah, jako o naše pohodlí. Víme, že pravda by partnerovi ublížila, ale především z toho důvodů, že nemáme moc ochotu se situací po jejím vyřčení konstruktivně naložit. A tak jsme raději byli déle v práci, než s kolegy na skleničku.

Rozčilují nás věci, kterých bychom si dříve ani nevšimli. Každý máme nějaké ty maličkosti, zlozvyky a zvláštnosti, které na začátku vztahu u partnera ignorujeme, nevidíme je nebo nám nevadí (nebo dokonce přijdou roztomilé). Pokud ale láska opadne, začnou nám vadit. A hodně. A dokonce i tak, že nán není líno se kvůli nim pohádat.

Intimita klesá. A to jak na psychické, tak na fyzické úrovni. Prostě necítíme potřebu být si blízko. A my jsme si toho sice všimli, ale vlastně nám to vyhovuje, tak s tím nic neděláme. A partnerovy pokusy o nápravu tak nějak moc nereflektujeme.

Sníme o tom být sami. Nebo s někým jiným. Jakmile se z nevinného „co kdyby“ stane „kéž by“, máme problém. Evidentně.