Všechno, nebo nic. A jak to souvisí s depresemi?

Většina z nás asi ví, že v životě toho je jen doopravdy málo černobílého. Každý má nějaké motivy a motivace pro to, jak se chová, každý má jiný úhel pohledu na svět, i na jeho nejmenší součást. A taky už jsme asi narazili na situaci, kdy jsme si mysleli, že ji nepřežijeme, nezvládneme, nikdy se z ní nevzpamatujeme - ale najednou už si vlastně ani nevzpomeneme. Někteří lidé ale přemýšlí jinak. Jak?

Ve fatalistických termínech, v absolutních vyjádřeních, v nezvratnosti dějů a pocitů. Představte si teenagerovu mysl. Všechno je definitivní, na všechno mají patent. A podobně jsou na tom lidé s depresemi a úzkostmi, kde psychická nerovnováha ovládla schopnost přemýšlet v možnostech, a uvrhla jejich psychiku do přesvědčení, že nikdy, nikdo, vždycky, všichni a pořád. O čem to vlastně mluvíme?

Deprese z beznaděje

Jedním z nejhorších průvodních jevů deprese je beznaděj. Ať se člověk dívá, jak se dívá, situace nemá východisko. A to ho nutí nejen mluvit, ale také přemýšlet v extrémech.

Zmíněná slova – nikdy, nikdo, vždycky, všichni, pořád (a určitě byste našli další) mají jedno společné. Nepřipouštějí jinou variantu. Když si myslíte, že vás nikdy nikdo nemůže milovat, neříkáte tím, že v toho jednoho věříte. Když si myslíte, že se s vámi nikdo nechce bavit nebo že nezvládnete žádnou práci, nepřipouštíte možnost, že by mohlo někdy být něco jinak nebo snad dokonce dobře.

Zkoumání pacientů s depresemi a úzkostmi objevilo korelaci mezi těmito poruchami a používáním těchto slov v mluvené řeči. Proč je to pro nás důležité?

Pomoc okolí

Psychická onemocnění vyžadují v mnoha případech pomoc okolí, především v začátcích léčby. Jejich ošklivý trik na lidskou mysl totiž spočívá v tom, že lidé jimi trpící mají pocit, že jim nemůže nikdo pomoct. Proto se často ani o hledání pomoci nesnaží, možná v ni doufají, ale myslí si, že je to zbytečné. Protože jejich stav a situace jsou, jak jsme řekli, beznadějné. Je tak hodně na vnímavosti okolí, aby nemoc u svého blízkého rozpoznalo, pomoc mu nabídlo a také dotyčnému usnadnilo vyhledání pomoci odborné.

Většina psychických problémů se dá za pomoci vhodné terapie, péče, změn v prostředí případně medikace zvládnout, držet na uzdě takovým způsobem, že přestane člověka paralyzovat a ochromovat. Vyhledání pomoci je klíčové. A bohužel, je to hodně na bedrech blízkých osob. Ale někdy může pomoct i člověk zdánlivě nezaujatý, cizí.

„Jednoho dne mi volala paní profesorka ze střední školy, na kterou jsem před lety chodila, a kterou tehdy navštěvovala moje mladší dcera. Byla to angličtinářka, kterou dcera upřímně neměla ráda, ale, pokud jsem věděla, neměly spolu žádný otevřený konflikt. Telefon jsem vzala s trochu otráveným pocitem, co se děje. Ale čekalo mě nemilé, i když velmi užitečné překvapení. Paní profesorka mi řekla, že má o moji dceru starost, že učí už dost dlouho na to, aby poznala, když je s dítětem něco špatně. Popsala mi některé její chování, říkala, jak dcera tvrdí, že se jí nic nedaří, že má problémy ve všech předmětech – což si paní profesorka zjišťovala a nebyla to vůbec pravda, maximálně jí „hrozily“ dvojky. Naštěstí jsme na základě tohoto telefonátu později s lékařskou pomocí odhalili dceřinu panickou poruchu spojenou se sebepoškozováním. Nikdo z rodiny o tom nevěděl, nikdo si nevšiml, nikoho to nenapadlo. Naštěstí všechno dobře dopadlo a dceřina nemoc je pod kontrolou. Ale bez intervence člověka, od kterého by to nikdo nečekal, bůh ví, jak by to skončilo. Bohužel, jak mi bylo řečeno, spousta pacientů s takovýmito diagnózami se snaží své psychické stavy před svými nejbližšími utajit, což se bohužel v našem případě dařilo až moc dlouho.“

Kamila, 46