Zobrazit přihlášovací formulář

Nevinné věty, které dětem matou hlavu

  • Publikováno:
Nevinné věty, které dětem matou hlavu

Asi byste čekali, že začneme s něčím, jako je „kéž bys byl aspoň trochu jako tvá sestra“, nebo „počkej, až přijde táta domů, to teprve uvidíš“. Ale věty, přání a výhrůžky tohoto typu už necháme stranou. Protože své děti můžeme zmást i jinak, úplně nevinnými větami a komentáři. Respektive jim můžeme nastavit očekávání, která pak budou ve skoro přímém rozporu s realitou. Proč neříkat „dobrá práce“ nebo „pospěš si“?

Dělej, pospěš si! Loudá se dítě se snídaní a hrozí, že zase přijdete pozdě do školky nebo školy? Pokud mu budeme dávat najevo, že je to vlastně jeho vina (i když je to v mnoha případech naprostá pravda), dítěti další stres neprospěje. Místo toho stačí malinká změna – udělejte z vás tým. Prostě „teď už bychom si měli pospíšit, já se jdu obléct a ty dojez snídani, potkáme se za dvě minuty u botníku“ zní mnohem lépe, než „dělej“.

Vždyť ti nic není. Jenomže ono je. Pokud se nám dítě rozpláče, asi ne mu něco stalo. Mohlo se jen leknout, mohlo se pořezat, mohlo se cokoliv. A i když to není vážné, něco se mu stalo. Takže raději než dítě učit potlačovat emoce a znejišťovat ho, že mu možná potřebnou pomoc nebo utěšení nenabídneme, bychom mu měli dát vědět, že jsme si všimli, co se stalo („teda, ten pád ale vypadal nebezpečně!“) a pak se ho zeptat, jestli chce náplast, obejmout a dát pusu.

Opakování, matka moudrosti. Cvičení dělá mistra. Protože to prostě a jednoduše není pravda. Dítě může trénovat hru na klavír osm hodin denně a stejně z něj virtuóz být nemusí. Může trénovat fotbal, jak dlouho chce, ale výkony, jaké by chtěl, nikdy nepodá. Zavání to tedy informací, že když kýžený výkon nepodalo, netrénovalo dost tvrdě a je to vlastně tak nějak jeho vina. Měli bychom klást důraz na samotnou práci a zlepšování, ne na výsledný stav.

Dobrá práce. Nebo „ty jsi ale šikovná“, „hodný kluk“ a tak dále. Děti tak pak zažívají uspokojení z naší pochvaly, která nemusí mít nic společného s jejich vlastní motivací. V momentě, kdy chceme naše dítě pochválit, bychom měli být co nejspecifičtější a ne tak obecní.

To si nemůžeme dovolit. Raději rovnou řekneme, jaká věta je rozhodně lepší – to teď kupovat nebudeme, protože potřebujeme peníze na důležitější věci. A pokud se dítě bude doptávat, máte skvělou výchozí pozici začít mluvit o rozpočtu a o tom, jak je to s náklady na domácnost, jídlo, oblečení a tak dále. A třeba i o tom, jak moc daleko musíte myslet, když dostáváte výplatu jednou měsíčně.

Buď opatrný! V případě, že už se nebezpečná činnost děje (asi si všichni vybavíme běh s nůžkami nebo něčím ostrým, který je prostě symbolem toho, co dítě může dělat nebezpečného), měli bychom raději zůstat potichu a dítě nevylekat. Protože jakmile odvedeme jeho pozornost od toho, co dělá, může se leknout a tím tak zapříčinit třeba ten nebezpečný pád. Prevence je lepší, upozornit dítě, aby si dávalo pozor, ještě před tím, než situace nastane, ale když už je „oheň na střeše“, proč ho ještě dmýchat.

Držím dietu. Hlídáte si váhu? Nechte si to pro sebe. Protože pokud nás dítě uvidí každé ráno na váze a uslyší nás o sobě mluvit, že jsme tlustí a musíme s tím něco dělat, může se mu samotnému v hlavě začít formovat nezdravý obraz o vlastním těle. A navíc si zvykne, že řešit váhu je normální a běžná součást každého dne. O zdravém jídle a cvičení bychom raději měli mluvit ve stylu „jím to a to, protože se po tom cítím dobře. Cvičím, protože mám rád/a, že se mi pak lépe hýbe a méně mě bolí záda“. Například.

Nemluv s cizími lidmi. Toto je velmi dvojsečné. Malé děti si to můžou vyložit různě. Pokud na ně bude někdo extrémně milý, stejně s ním mluvit budou, cizí necizí. A pak na druhou stranu můžou odmítnout třeba pomoc nebo pokyn záchranných složek, například policie nebo hasičů, protože je budou považovat za „cizí“. Nikdy nevíme, jak se to všechno v dětské hlavičce spojí. Lepší než generalizovat, je přijít se scénáři. „Co když za tebou někdo přijde, dá ti lízátko a řekne ti, že tě odveze domů?“ A můžete diskutovat. Stejně tak je třeba dětem do hlav nasadit, že pokud se kvůli někomu cítí v ohrožení, přijde jim divný nebo je vystrašil, měli by nám to přijít říct.“

Počkej, já to udělám. Pokud se do dětského snažení vložíme moc brzy, můžeme tak podrývat jejich důvěru ve vlastní schopnosti. Pokud na to máme nervy, je vždycky lepší se ptát. „Proč myslíš, že ta maličká kostka patří dospod?“ Nemusíte rovnou říkat, že když dá dospod tu malinkou, věž se mu nikdy postavit nepodaří. A pak to zkuste a po neúspěchu zkuste společně přijít na to, jak by to bylo lepší.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku