Čeho bychom měli nechat, jinak toho budeme litovat

Ne, to není výhrůžka. Jenom lidská zkušenost. Dobré skutky, pokud jsou z povinnosti a ne z přesvědčení a možnosti, působí totiž trošku jako kofein na naše tělo. Ano, dodají nám energii, ale vlastně na dluh – budeme ji pak muset někde dočerpat. A zatímco u kofeinu mluvíme o játrech a zásobách glykogenu, když přijde na dobré skutky a dobré vychování, mluvíme o našich nejbližších. Jak to souvisí? Pokud jste někdy stavěli ve vašem světě na první místo lidi, kteří si to nezasloužili, asi víte, o čem mluvíme.

Všichni v životě děláme věci, protože máme pocit, že bychom měli (nebo naopak neměli). Říkáme si, že jsme přece slušní a vychovaní, že jsme dobří lidé, a proto musíme dělat všechno tak, jak „se má“. Škoda, že nás nikdy nikdo nenaučil, a ani sami jsme se nepokusili se tomu přiblížit, postavit sami sebe na první místo. Neznamená to totiž sobectví, ale naopak možnost cítit se natolik dobře, že můžeme dát ostatním ještě víc.

Děláme pro ostatní všechno. Zavezeme, odvezeme, přivezeme, zajistíme, pomůžeme... se samozřejmostí a často bez vděku. A často to doženeme do takové míry, že zjistíme, že najednou přes všechno, co jsme komu naslibovali, nemáme čas na naše nejbližší, natož pak sami na sebe. A spoléháme na to, že oni to „přece pochopí, vždyť nás znají“. Jenomže oni to možná pochopí, jestli to ale budou tolerovat, to je věc druhá.

Jsme moc hodní.

Často se v životě objevíme ve velmi nepříjemné situaci, které bychom se jednoduše vyhnuli, kdybychom prostě nebyli tak zatraceně hodní. A neřekli, že máme čas, i když ho nemáme. Neřekli, že něco uděláme, i když to neumíme. Nepůjčili peníze, i když sami nemáme. A tak dále – přece si ty situace umí představit každý z nás.

Omlouváme se za věci, které jsme neudělali.

A to nemyslíme třeba v práci, tam, když něco neuděláme, je velmi na místě se omluvit. Pokud ale máte ten reflex, že když vám v tramvaji někdo šlápne na nohu a jste to vy, kdo se omluví, měli byste se nad sebou zamyslet. Protože tento princip pravděpodobně aplikujete i v běžném životě, v interakcích se svými blízkými (i vzdálenějšími). Protože nechcete, aby se někdo cítil provinile nebo jinak špatně, když ublíží vám – vždyť vám to přece zas až tak nevadí. Na tom přece nesejde... ale sejde. Učíte tak totiž ostatní, že na vás nemusí brát ohledy. A je to vážně to, co chceme?

Dáváme prioritu lidem a věcem, kteří si to nezaslouží.

Co to znamená, vysloužit si to, abychom někomu dali prioritu, to je velmi těžké určit. Na prvním místě by ale pro nás měli být lidé, kteří nás milují a starají se o nás, kteří stojí po našem boku, i když je zanedbáváme. Rodina, partneři, nejbližší přátelé. Ne kolega z práce, kterému jsme slíbili pomoct se sekáním zahrady v den, kdy má naše babička narozeniny. Přednost mají naše účty, závazky a zodpovědnost, ne cizí potěšení – nebudeme přece půjčovat peníze někomu, kdo sám rozhazuje, když si nejsme jistí, jestli nám vrátí včas a my budeme moct zaplatit nájem.

• Nemusíme a nemůžeme se zavděčit úplně všem.
• Měli bychom myslet na lidi, kteří myslí na nás.
• Říkat „ne“ neznamená, že jsme zlí.
• Nejdřív se musíme postarat o naše vlastní záležitosti a o náš vlastní odpočinek, pak teprve řešit ostatní.
• A když nezbude čas nám nebo ostatním, věřte, že se najde někdo jiný, kdo pomůže – nebo si situaci dokonce vyřeší ten, kdo nám její řešení zadal sám.
• Platíme nejdříve naše vlastní závazky a spoření.