Judita: Dcera chodí do alternativní školy, pro všechny jsem snob nebo lesana

Většina rodičů předškoláků vybírá školu až s blížícím se zápisem, ale někteří v tom mají jasno roky dopředu. Pečlivě volí vzdělávací instituci podle nejrůznějších kritérií – řeší, jak sedne povaze dítěte, zajímají se o detaily vzdělávacího plánu školy a posuzují její vzdálenosti od bydliště. Judita doporučuje, aby rodiče vzali v potaz i to, jak se na školu dívají třeba prarodiče dítěte.

"Chodila jsem do klasické panelákové základky, kde nás bylo ve třídě přes třicet. Učitelka chtěla hlavně klid a poslušnost. Já byla šprtka, mně to zas tak nevadilo. Kluky občas vytahala za krátké vlásky za ušima, aby dosáhla svého," popisuje maminka dvou holčiček své vzdělávání před několika desítkami let. Sama říká, že ji to spíše zocelilo a že vlastně nijak netrpěla.

Ale pro své děti chtěla něco jiného. Obzvlášť v této době, kdy možnosti jsou. "Při vybírání školy pro mne bylo jedno z nejdůležitějších kritérií to, aby ta škola považovala vzdělání dítěte za společnou věc školy i rodičů. Aby stála o spolupráci, aby tedy nezamkla dítě do třídy a neřekla: vyzvedněte si ho v pět, a co tady děláme, je naše věc."

Kamarádky to ustály, rodina ne

Mnoho škol proto navštívila, vše pečlivě s manželem zvážili a pro jednu takovou se rozhodli. Starší dcera byla od prvního dne ve škole nadšená. "Nešla tam s ní žádná kamarádka ze školky, tak jsme byli zvědaví." Ale všechno probíhalo v klidu a v pohodě. Až do prvních rodinných setkání. "Že jsem trochu za exota u kamarádek, na to jsem si během debat zvykla. Nějak jsem si dokázala obhájit své rozhodnutí a respektovat to, že ony mají jiný názor a zvolily klasickou školu. Ale že ze mne udělá exota i moje rodina, to jsem nečekala." Judita se ocitla v paradoxní situaci – rodina ji dílem považuje za snoba, který si vymýšlí extrabuřty a není mu nic normálního dobré, dílem ji neváhají titulovat slovy jako "biožena", "lesana" nebo "alternativka".

Od blízkých to nečekala

Judita sama by to ještě ustála, horší je, že i její dcera - nyní druhačka - začíná vnímat, že na její školu babičky a tety koukají nějak divně. "A přitom se učí stejné věci jako v ostatních školách – číst, psát, počítat. Jen trochu jinak, dle mého pohledu vhodněji vzhledem k její zkoumavé povaze. Ale když začne babičkám vyprávět, že měli ve škole podzimní jarmark nebo adventní dílnu, dostane se jí odpovědi otázkou: kolik už máš jedniček? No kolik asi – žádnou, protože mají slovní hodnocení. Na to se rodina začne shovívavě usmívat a začnou mluvit o tom, jak ty známky jsou takové jasnější a přehlednější a jak vlastně víme, co malá umí a co ne. A jestli si myslíme, že bude mít na to, studovat jednou střední školu. Vidím na ní, že je zmatená a trochu smutná. Proč se babička nemůže zeptat, jak vyzdobila věnec, a proč s ní musí hned řešit systém hodnocení?" diví se Judita.

Školu by neměnila

Matka dvou dcer byla připravena na to, že pro mnoho lidí může být kvůli své volbě terčem posměchu, ale to, že se to bude obracet proti dceři, zabolelo. A od blízkých to bolí dvojnásob. "Školu bych neměnila," říká přesto. "Příbuzné samozřejmě také ne. Jen mě čeká asi náročné období, hodně vysvětlování a sama nevím, jestli se rodině podaří se s tím smířit. Věděla jsem, že nástup do školy bude komplikovaný, ale ten problém přišel ze strany, odkud jsem to nečekala. Možná paradoxně o to víc jsem radši, že dcera tráví čas mezi lidmi, kterým tohle divné nepřijde."

(red)